25 C 125/2022-255 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou ze dne 8.6. 2022 se žalobce domáhá na žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] (dále jen„ obvodní soud“) pod sp. zn. [spisová značka] Trestní řízení bylo proti žalobci vedeno celkem 6 let, 11 měsíců a 13 dní, probíhalo před policejním orgánem a opakovaně celkem před 4 instancemi soudní soustavy, a to přesto, že po skutkové stránce i z hlediska právního posouzení věc dosahovala standardní složitosti. S ohledem na uvedené má žalobce za to, že délka trestního řízení byla nepřiměřená, když žalobce se na takové délce nikterak nepodílel, byla způsobena výlučně postupem soudů. Jednalo se přitom o řízení se zvýšeným významem pro žalobce, neboť tomuto hrozil nikoliv zanedbatelný trest, žalobce byl současně v důsledku ztráty bezúhonnosti vyškrtnut ze seznamu znalců, přičemž taková činnost představovala významný zdroj jeho příjmů. Žalobce vyčíslil vzniklou nemajetkovou újmu na částku 180 000 Kč, tj. 30 000 Kč za každý rok. Žalobce nárok uplatnil u žalované dne 16.12. 2021, tato jej v šestiměsíční lhůtě nikterak neprojednala. 2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 2.8. 2022 potvrdila, že u ní žalobce dne 16.12. 2021 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Uvedla, že délku trestního stíhání lze sice hodnotit jako nepřiměřenou, konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, nicméně nárok na peněžité zadostiučinění shledala jako nedůvodný, neboť žalobce byl v řízení pravomocně shledán vinným. S ohledem na uvedené navrhla žalobu zamítnout. [Obsah přílohového spisu] 4. Z usnesení [název soudu] ze dne 15.6. 2021, sp. zn. III.ÚS 1347/21, soud zjistil, že ústavní stížnosti stěžovatelů, mezi nimiž byl i žalobce, byly odmítnuty s tím, že nebyla zjištěna žádná pochybení, která by bylo možno obecným soudům vytknout. Ve vztahu k žalobci [název soudu] v odůvodnění uvedl, že jak vyplynulo z provedených odposlechů, tento od počátku věděl o účelové [anonymizována dvě slova], rovněž v souvislosti s přijatými penězi konstatoval, že tyto sice byly formálně vyúčtovány jako konzultace, které však patrně vůbec neproběhly. Dle přiložené doručenky bylo usnesení žalobci doručeno dne 17.6. 2021. 5. Z uplatnění nároku žalobce ze dne 16.12. 2021 vzal soud za prokázané, že žalobce svůj nárok uplatnil u žalované téhož dne, což žalovaná rovněž potvrdila ve stanovisku ze dne 2.8. 2022. Z něj soud rovněž zjistil, že žalovaná konstatovala, že celkovou délku trestního stíhání ve vztahu k žalobci lze hodnotit jako nepřiměřenou, finanční zadostiučinění však nepřiznala. 6. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 7. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z [název soudu] se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou soudu. 8. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. 9. Posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 4.7. 2014 do 15. 6. 2021, kdy o stížnosti žalobce rozhodl [název soudu], celkem tedy 6 let a 11 měsíců. Vycházeje z kritérií vymezených v ust. § 31a odst. 3 zákona, řešil zdejší soud otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení. 10. Proti žalobci bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první trestního zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. V konečném rozhodnutí, ve kterém byl žalobce uznán vinným, přitom byla nakonec vypuštěna právní kvalifikace trestného činu dle § 340 trestního zákoníku. Již z uvedeného vyplývá, že trestní řízení vykazovalo jak po skutkové, tak právní stránce vyšší míru složitosti, když ve věci byla za účelem řádného zjištění skutkového stavu vyslýchána řada svědků, byly prováděny odposlechy, byl opakovaně zpracováván znalecký posudek ohledně zdravotního stavu [anonymizována dvě slova]. 11. Posuzované řízení, jakožto řízení trestní, lze sice typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jak vyplývá ze stanoviska [název soudu] ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dostupného na stránkách [webová adresa]), nikoliv však bez dalšího. [název soudu] totiž např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], konstatoval, že„ součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest. Pachatel se tedy vědomě stal hybatelem děje a musel si tedy být vědom, že spáchání trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého život nejistotu.“ Jinak řečeno žalobce tím, že se dle pravomocného a konečného rozsudku v trestní věci dopustil úmyslného trestného činu, na sebe nejistotu, jež pociťuje v rámci trestního řízení a jež je hlavní esencí případné újmy, uvrhuje sám. Je zde tedy demonstrována výrazná odlišnost ve vznikající újmě, tedy i nepochybně rozdílný význam řízení pro takového pachatele. Takové závěry rovněž souvisí i s tvrzením žalobce, že tento z důvodu ztráty své bezúhonnosti přišel o výrazný zdroj svých příjmů v podobě výkonu znalce v oboru. K tomu nezbývá, než konstatovat, že žalobce se o svoji bezúhonnost připravil sám svým úmyslným protiprávním jednáním, za něž byl pravomocně v předmětném trestním řízení odsouzen. 12. Jde-li o činnost soudů, musí zdejší soud konstat