37 C 69/2021-101 — Obvodní soud pro Prahu 2

I. Základ sporu 1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 105 000 Kč. Svůj nárok přitom opírala o tvrzení, že jí byla způsobena újma orgány moci veřejné. Konkrétně poukazovala na rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalobkyně podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody (nikoliv však pravomocně) a Krajský soud v Praze (rozhodující jako soud stížnostní) místo toho, aby věc projednal a rozhodl, vydal rozhodnutí, kterým porušil základní práva žalobkyně (což shledal i Ústavní soud). Dlužno poznamenat, že žalobkyně byla na základě nové žádosti dne 25. 2. 2021 z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěna. 2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. posouzení splnění tří podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované, a to sice zda: (i) existuje odpovědnostní titul (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup); (ii) poškozené vznikla újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem. II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření 3. Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že dne 19. 8. 2020 podala žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a to ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ TZ“), tedy po uplynutí jedné poloviny vykonaného trestu odnětí svobody. O této žádosti bylo rozhodnuto Okresním soudem Praha - západ, č. j. [číslo jednací], který žalobkyni podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce. Krajský soud v Praze usnesením, č. j. [číslo jednací], zrušil rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu a znovu rozhodl tak, že se žádost odsouzené zamítá. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žádosti odsouzené nemohlo být vyhověno, neboť nebyla splněna časová podmínka uvedená v § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ TŘ“), když předešlá žádost odsouzené byla zamítnuta a rozhodnutí o tomto nabylo právní moci dne 24. 6. 2020 a nová žádost o podmíněné propuštění byla podána dne 19. 8. 2020, tedy podstatně dříve než uplynula šestiměsíční lhůta vyplývající z citovaného ustanovení. 4. Podle žalobkyně bylo rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací], v příkrém rozporu s konstantní judikaturou a rovněž i se stanoviskem Nejvyššího soudu ([spisová značka] vydané v jiné věci). Ve vztahu k legitimnímu očekávání odsouzené žalobkyně došlo k porušení principu rovnosti před zákonem, když platí, že zákon by pro všechny měl být vykládán stejně a že tedy rozhodovací praxe soudů by měla být pro všechny stejná a zároveň legitimně předvídatelná. Tento princip však byl porušen, neboť stížnostní soud rozhodl v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu, aniž by pro tento postup byly dány jakékoliv zvláštní podmínky. Žalobkyni tedy nezbylo, než podat ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací] O této stížnosti bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezem dne 25. 2. 2021, sp. zn. [ústavní nález], tak, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo zrušeno, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod ve spojení s rovností v právech dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve věci posléze rozhodl Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], napadené usnesení Okresního soudu Praha západ, č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] zrušil. 5. Žalobkyně zdůrazňovala, že byla po celou dobu ve výkonu trestu s tím, že z tohoto výkonu trestu byla propuštěna dne 25. 2. 2021 na základě rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, č. j. [číslo jednací]. V této souvislosti uváděla, že jí byla způsobena újma, a to sice porušením jejích práv garantovaných v 36 odst. 1 ve spojení s právem dle čl. 3 odst. Listiny základních práv a svobod. Újmu na straně žalobkyně bylo dle jejích tvrzení možné spatřovat v tom, že tato měla právo na projednání a rozhodnutí ve věci řádně a včas, přičemž byla po celou dobu omezena na osobní svobodě. Je zřejmé, že orgány státní moci, respektive soudy by k věcem, které se dotýkají osobní svobody jedince, měly přistupovat přednostně a obzvláště pečlivě. K tomuto však nedošlo. Vydáním rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do základních práv žalobkyně, bylo žalobkyni upřeno právo, aby její žádost o podmíněné propuštění byla řádně a včas projednána, respektive, aby bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí, jímž byla žalobkyně podmíněně propuštěna z výkonu trestu. Žalobkyně v souvislosti s uvedeným rozhodnutím byla nadále nucena setrvat ve výkonu trestu a o to závažnější dopad mělo nezákonné rozhodnutí do její osobnostní sféry. Setrvání ve výkonu trestu bylo o to tíživější, že žalobkyně trpí řadou zdravotních obtíží po jí nezaviněné autonehodě a zároveň je vyššího věku, což v kombinaci s její omezenou pohyblivostí a tím, že ve výkonu trestu byla poprvé, na žalobkyni působilo velmi negativně. 6. Pokud jde o samotnou výši odškodnění, žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Výslednou částku poté kalkulovala v návaznosti na dobu realizace výkonu trestu, a to s počátkem vydáním nezákonného rozhodnutí Krajským soudem v Praze, č. j. [číslo jednací], dne [datum rozhodnutí] a konče propuštěním žalobkyně z výkonu trestu dne 25. 2. 2021 (jiná nesouvisející žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, o níž bylo rozhodnuto Okresním soudem Praha - západ rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Dále uvedla, že za přiměřenou částku považuje částku 1000 Kč za jeden den trvání újmy (jeden den výkonu trestu), a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně vykonávala trest ve věznici s ostrahou. Nadto poukazovala na svůj vyšší věk, zdravotní obtíže, jakož i na skutečnost, že ve výkonu trestu byl jako prvotrestaná, přičemž vykonávala kratší trest (dva roky a šest měsíců). 7. Žalobkyně dále uvedla, že prostřednictvím výzvy uplatnila svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vůči Ministerstvu spravedlnosti České republiky. To reagovalo přípisem, že záležitost eviduje a od této doby do podání žaloby neobdržela od žalované žalobkyně jakékoliv stanovisko. 8. Žalobkyně závěrem navrhovala, aby soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 105 000 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení. 9. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2022 uvedla, že u ní žalobkyně dne 30. 7. 2021 uplatnila nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění ve výši 105 000 Kč v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. 10. Dále zdůraznila, že odpovědností titul je v projednávané věci dán. Žalovaná konkrétně konstatovala, že v předmětné věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jež bylo Ústavním soudem nálezem sp. zn. [ústavní nález] ze dne 25. 2. 2021 zrušeno z důvodu, že Krajský soud v Praze nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu a bezdůvodně se v neprospěch žalobkyně odchýlil od sjednocené rozhodovací praxe. Za tuto skutečnost se žalovaná žalobkyni omluvila. Žalovaná však zároveň uvedla, že žalobkyně tvrzenou nemajetkovou újmu nijak nedoložila a že dle žalobkyní uvedených tvrzení není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou. 11. Žalovaná proto navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení ve formě režijních paušálů. 12. V doplnění svého vyjádření ze dne 5. 5. 2022 poté žalovaná uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že nezákonné rozhodnutí - usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zapříčinilo to, že se žalobkyně nacházela ve výkonu trestu od 12. 11. 2020 do 25. 2. 2021. Žalobkyně se v té době nacházela ve výkonu trestu na základě pravomocného rozsudku trestního soudu, tudíž výkon trestu v žalobkyní uvedeném období byl zcela v souladu se zákonem. Dále zdůraznila, že na podmíněné propuštění neexistuje právní nárok (k tomu odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1.2020, sp. zn. [ústavní nález]). Kromě toho ústavní soud však již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi podle žalované vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. [ústavní nález], nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. [ústavní nález], a nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. [ústavní nález]). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody představuje podle žalované modi