46 C 236/2021-90 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši [částka]. Svou žalobu odůvodnil tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s Ústavou novelizován zákonem č. 14/2017 Sb., a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře v Centrálním registru oznámení. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jeho soukromí (čl. 7, 10 LZPS). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS. [číslo] ze dne 11. 2. 2020. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobce domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na § 81 odst. 2, § 86 a § 90 o.z. Žalobce však zdůrazňuje, že se nedomáhá odškodnění za přijetí protiústavního předpisu, nýbrž za pochybení žalované, která protiústavní předpis aplikovala. K porušování práv žalobce docházelo od nástupu žalobce do funkce až do 6. listopadu 2020. Žalobce vykonává funkci v menší obci, jeho známost je obecně dána výkonem funkce a byl donucen k „ majetkovému striptýzu.“ Zveřejněné informace o žalobci si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobce státu vytýká, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jeho práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobci vznikla újma, kterou opakovaně žádal odčinit. 2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 23. 11. 2021 uvedla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 11. 2. 2020, vyhlášeným 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po 11. 2. 2020, neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňuje žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2020, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala. 3. Podáním ze dne 10. 2. 2022 žalobce doplnil, že žalovaná zveřejňovala informace až do listopadu 2020 v Centrálním registru oznámení, přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobce a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobce či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobce uvedl, že jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo 11. 2. 2020, tak po jeho vydání až do 6. 11. 2020 žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále oznámení neomezeně veřejně zpřístupňovala. Od listopadu 2021 žalovaná zvolila ještě absurdnější přístup a předmětné informace neposkytuje už ani podle zákona č. 106/1999 Sb., což svědčí o její libovůli a popírá to smysl zákona. Ohledně výkladu zásahu do práva na soukromí žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1022/21. Žalobce dále uvedl, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazuje na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, který je normou nižší právní síly. Žalobce rovněž nesouhlasí s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobce opakovaně zdůraznil, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Toto právo nesmí být vykládáno restriktivně, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaná argumentuje odložením vykonatelnosti derogačního nálezu, sama však ještě před uplynutím této lhůty v souladu s nálezem omezila zveřejňování těchto citlivých informací. 4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 5. Z podání nazvaného Uplatnění nároku na zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem dle §14 zák. č. 82/98 ze dne 6. 5. 2021 soud zjistil, že se žalobce obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené zveřejňováním citlivých informací soukromého charakteru ve výši 30 000 Kč. 6. Z tiskové zprávy žalované ze dne 10. 11. 2020 plyne, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, čímž mělo být zaručeno právo na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. 7. Z dopisu Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 10. 11. 2021 soud zjistil, že ohledně právních aspektů zveřejňování údajů z centrálního registru oznámení po derogačním zásahu Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 úřad dospěl k závěru, že z hlediska ochrany osobních údajů by postup podle zákona č. 106/1999 Sb. představoval dostatečný právní základ. 8. Ze stanoviska žalované ze dne 5. 10. 2021 je patrné, že žalovaná dospěla k závěru, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při výkonu veřejné moci nedošlo k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení. 9. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, Pl. ÚS 38/17, publikovaným dne 8. 4. 2020 Sbírce zákonů, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a zákona č. 112/2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z nálezu vyplývá, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil. 10. Z provedeného dokazování s přihlédnutím k výše uvedenému, soud dospěl k následujícím závěru o skutkovém stavu: žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne 8. 4. 2020 ke dni 31. 12. 2020 zrušil. Žalobce se dne 6. 5. 2021 obrátil na žalovanou a předběžně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne 6. 11. 2020. 11. Dle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů ve znění novely č. 14/2017 Sb., účinné od 1. 9. 2017, každý může prvním dnem po lhů