46 C 93/2022-32 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 3 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 11. 12. 2014 (dále jen„ smlouva“) mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně [anonymizováno] [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ společnost“). Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky společnosti (dále jen„ VOP“). K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím prostředků na dálku s tím, že zápůjčka ve výši 3 000 Kč byla žalované poskytnuta na bankovní účet. Žalovaná se zavázala ji vrátit nejpozději do 20. 12. 2014. Žalovaná se však dostala do prodlení s vrácením zápůjčky, společnost tedy evidovala za žalovanou dluh na jistotě ve výši 3 000 Kč. Tento dluh společnost postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 na žalobkyni. Žalovaná byla upomínkou ze dne 17. 3. 2020 vyzvána k úhradě dluhu, avšak dosud ničeho neuhradila. Po výzvě soudu k doplnění žaloby ze dne 6. 6. 2022 žalobkyně dále upřesnila, že nedisponuje žádnými informacemi, jakým způsobem byla ze strany jejího právního předchůdce ověřena při uzavírání smlouvy úvěruschopnost žalované, proto se podanou žalobou domáhá pouze uhrazení jistiny a zákonného úroku z prodlení. Dále žalobkyně soudu sdělila, že zápůjčka byla poskytnuta žalované v hotovosti. 2. Žalovaná se ve věci písemně nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Z čl. 3 VOP vyplývá, že se úvěrová smlouva považuje za uzavřenou a akceptovanou ze strany [právnická osoba] ve chvíli, kdy klient obdrží výši úvěru, o kterou žádal na základě úvěrové smlouvy. Z prohlášení č. 1005417134 ze dne 11. 12. 2014 je zřejmé, že částka 3 000 Kč byla [anonymizováno] [právnická osoba] poskytnuta žalované v hotovosti. Soud dále ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze [právnická osoba] na žalobkyni. O této skutečnosti byla žalovaná informována v dopise ze dne 19. 1. 2018, dopis byl žalované dle doloženého podacího archu odeslán dne 26. 1. 2018. Dne 17. 3. 2020 byla žalované zaslána upomínka k úhradě dlužné částky, jak vyplývá z podacího archu. 5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 6. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který byl účinný v době uzavření smlouvy. Dle ust. § 1 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak právní předchůdkyně žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 3 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 3 000 Kč. Žalované byla tato částka právním předchůdcem žalobkyně vyplacena v hotovosti. Žalovaná však tuto částku nevrátila. Ačkoliv žalobkyně neuvedla, jakým konkrétním způsobem ověřila totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy, soud nemá pochybnost o tom, že smlouva byla uzavřena s žalovanou, když této byla zápůjčka oproti podpisu vyplacena v hotovosti. 7. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Podle ust. § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil. 9. V souladu s ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel tedy poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Věřiteli je tak uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. Soud vyzval žalobkyni, aby sdělila, jakým způsobem povinnost uloženou ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru splnila. Žalobkyně sdělila, že nedisponuje žádnými informacemi, jakým způsobem předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalované a nemá k dispozici příslušné podklady. 11. Na základě takto zjištěných údajů má soud za to, že žalobkyně povinnost stanovenou § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru netvrdila ani nenavrhla příslušné důkazy k jejímu prokázání. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně přenechal do dispozice žalované částku 3 000 Kč, je žalovaná tuto částku povinna žalobkyni vrátit z titulu vydání bezdůvodného obohacení. 12. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatné smlouvy peněžní prostředky v částce 3 000 Kč. Žalované tak vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení v uvedené výši, které je povinen podle ustanovení § 2991 a § 2993 věty první o.z. žalobkyni vydat. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu, která byla ze strany žalobkyně zaslána dne 26. 1. 2018, ve smyslu § 573 o.z. se považuje za doručenou dne 30. 1. 2018, žalovaná je proto od 31. 1. 2018 v prodlení a žalobkyni tak od tohoto dne náleží dle § 1970 o.z. úrok z prodlení, který ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb., činí 8,5 %. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlené pouze ve výši 8,05 %, soud proto přiznal úrok z prodlení v žalované výši, neboť je to pro žalovanou výhodnější. Co do zbylé části úroku z prodlení pak byla žaloba zamítnuta. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jenž měla v řízení neúspěch v poměrně nepatrné výši, plnou náhradu nákladů řízení, která v daném případě spočívá v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč, dále v odměně za právní zastoupení dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., za tři úkony právní služby po 200 Kč (příprava a převzetí právního zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby), tří režijních paušálů po 100 Kč, a DPH ve výši 21% z těchto částek (189 Kč). Náhrada nákladů řízení tedy celkem činí částku 1 489 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám jejího právního zástupce (§149 odst. 1 o.s.ř.).