46 C 94/2022-36 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 24. 9. 2015 (dále jen„ smlouva“) mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [anonymizováno] [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ společnost“). Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky společnosti (dále jen„ VOP“). K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím prostředků na dálku s tím, že zápůjčka ve výši 1 500 Kč byla žalovanému poskytnuta odesláním finančních prostředků na jím uvedené číslo bankovního účtu v žádosti o poskytnutí zápůjčky. Žalovaný se zavázal ji vrátit nejpozději do 24. 10. 2015. Žalovaný se však dostal do prodlení s vrácením zápůjčky, společnost tedy evidovala za žalovaným dluh na jistotě ve výši 1 500 Kč. Tento dluh společnost postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 na žalobkyni. Žalovaný byl upomínkou ze dne 17. 3. 2020 vyzván k úhradě dluhu, avšak dosud ničeho neuhradil. Po výzvě soudu k doplnění žaloby ze dne 6. 6. 2022 žalobkyně dále upřesnila, že nedisponuje žádnými informacemi, jakým způsobem byla ze strany jejího právního předchůdce ověřena totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy ani jak byla ověřována úvěruschopnost žalovaného, proto se podanou žalobou domáhá pouze uhrazení jistiny a zákonného úroku z prodlení, tedy nepožaduje smluvní úrok z prodlení či případné smluvní pokuty. Dále žalobkyně soudu sdělila, že zápůjčka byla poskytnuta žalovanému bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného a navrhuje proto, aby soud vyžádal od banky sdělení údajů o osobě, na jejíž bankovní účet byla zápůjčka zaslána. 2. Žalovaný se ve věci písemně nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Z čl. 3 VOP vyplývá, že se úvěrová smlouva považuje za uzavřenou a akceptovanou ze strany [právnická osoba] ve chvíli, kdy klient obdrží výši úvěru, o kterou žádal na základě úvěrové smlouvy. Z potvrzení o platbě ze dne 24. 9. 2015 je zřejmé, že částka 1 500 Kč byla [anonymizováno] [právnická osoba] zaslána na [anonymizována dvě slova] [bankovní účet] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]: [číslo]. Ze sdělení [právnická osoba] vyplynulo, že žalovaný je vlastníkem účtu, na nějž předchůdkyně žalobkyně zaslala částku 1 500 Kč. Soud dále ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze [právnická osoba] na žalobkyni. O této skutečnosti byl žalovaný informován v dopise ze dne 19. 1. 2018, dopis byl žalovanému dle doloženého podacího archu odeslán dne 26. 1. 2018. Dne 17. 3. 2020 byla žalovanému zaslána upomínka k úhradě dlužné částky, jak vyplývá z podacího archu. 5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 6. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který byl účinný v době uzavření smlouvy. Dle ust. § 1 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak právní předchůdce žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 3 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky v částce 1 500 Kč. Žalovanému byla tato částka od právního předchůdce žalobkyně poukázána na jeho bankovní účet. Žalovaný však tuto částku nevrátil. Ačkoliv žalobkyně neuvedla, jakým konkrétním způsobem ověřila totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy, soud nemá pochybnost o tom, že smlouva byla uzavřena s žalovaným, když i předchůdkyní žalobkyně byly poskytnuté prostředky zaslány na účet žalovaného. 7. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Podle ust. § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil. 9. V souladu s ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel tedy poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Věřiteli je tak uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. Soud vyzval žalobkyni, aby sdělila, jakým způsobem povinnost uloženou ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru splnila. Žalobkyně sdělila, že nedisponuje žádnými informacemi, jakým způsobem předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalovaného a nemá k dispozici příslušné podklady. 11. Na základě takto zjištěných údajů má soud za to, že žalobkyně neprokázala, jakým způsobem ona či její právní předchůdce před sjednáním úvěru provedl zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně povinnost stanovenou § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru netvrdila ani nenavrhla příslušné důkazy k jejich prokázání. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně přenechal do dispozice žalovanému částku 1 500 Kč, je žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit z titulu vydání bezdůvodného obohacení. 12. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatné smlouvy peněžní prostředky v částce 1 500 Kč. Žalovanému tak vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení v uvedené výši, které je povinen podle ustanovení § 2991 a § 2993 věty první o.z. žalobkyni vydat. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu, která byla ze strany žalobkyně zaslána dne 26. 1. 2018, ve smyslu § 573 o.z. se považuje za doručenou dne 30. 1. 2018, žalovaný je proto od 31. 1. 2018 v prodlení a žalobkyni tak od tohoto dne náleží dle § 1970 o.z. úrok z prodlení, který ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb., činí 8,5 %. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlené pouze ve výši 8,05 %, soud proto přiznal úrok z prodlení v žalované výši, neboť je to pro žalovaného výhodnější. Co do zbylé části úroku z prodlení pak byla žaloba zamítnuta. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jenž měla v řízení neúspěch v poměrně nepatrné výši, plnou náhradu nákladů řízení, která v daném případě spočívá v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč, dále v odměně za právní zastoupení dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., za tři úkony právní služby po 200 Kč (příprava a převzetí právního z