47 C 251/2021-36 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně (dále jen„ městský soud“) pod sp. zn.: 250 C 96/2014 (dále jen„ posuzované řízení“), které bylo zahájeno uplatněním nároku žalobce dne 16. 4. 2014 u žalované, v němž se žalobce domáhal odškodnění za průtahy v řízení vedeném u soudního exekutora pod sp. zn. EX 65/03 a u Městského soudu Brno pod sp. zn. 69 Nc 1205/2003 (dále jen„ prvotní řízení“) a jež skončilo dne 23. 2. 2021, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 16/21 z 16. 2. 2021. Posuzované řízení trvalo bezmála 7 let, neboť do řízení je nutno započíst i dobu předsoudního uplatnění nároku u žalované, který v daném případě nebyl uspokojen. Žalobce tvrdil, že řízení bylo s ohledem na jeho charakter zatíženo nepřípustnými průtahy, vzniklými jak mezi jednotlivými úkony soudů, tak vadnou aplikací práva. Žalobce poukázal na judikaturu vztahující se k průtahům soudních řízení s tím, že se dne 11. 5. 2021 obrátil s nárokem na odškodnění nemajetkové újmy na žalovanou. Žalovaná však pouze stvrdila přijetí jeho žádosti přípisem, stanovisko ve věci do doby podání žaloby nevydala. Žalobce se tedy obrátil po uplynutí zákonné lhůty na soud a požadoval poskytnutí relutární náhrady ve výši 180 000 Kč. Akcentoval negativní dopady nepřiměřené délky již prvotního řízení do osobní sféry. Dle žalobce je nutno zohlednit, že se nejednalo o případ, jehož složitost by mohla ospravedlnit délku řízení. Žalobce dále tvrdil, že se na délce řízení nepodílel a při výši požadovaného zadostiučinění vycházel z judikatury ESLP a dovolacího soudu. 2. Žalovaná ve svém vyjádření ze 4. 1. 2022 navrhla zamítnutí žaloby s tím, že učinila nesporným, že u ní žalobce dne 11. 5. 2021 uplatnil nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 180 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 250 C 96/2014. Žalovaná uplatněný nárok projednala dne 3. 1. 2021 a konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 46 750 Kč. Žalovaná dále ke svým tvrzením uvedla, že dne 17. 10. 2014 byla u Městského soudu v Brně podána žaloba o náhradu nemajetkové újmy, řízení trvalo ve vztahu k žalobci 6 let a 8 měsíců a bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. Soud I. stupně, soud II. stupně i dovolací soud rozhodovaly ve věci vždy jedenkrát, v řízení na prvním stupni a v řízení na druhém stupni soudní soustavy byly shledány průtahy, dovolací soud však rozhodl věc do čtyř měsíců a Ústavní soud ve věci rozhodl obratem. Dále žalovaná shledala podíl žalobce na délce řízení, když soud v květnu a červnu 2016 opakovaně žalobce vyzýval k doplnění tvrzení a dále žalobce požádal v roce 2019 o osvobození od soudního poplatku za dovolání, které mu soud nepřiznal a žalobce se následně odvolal a odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Závěrem žalovaná poukázala na nižší význam řízení pro žalobce s ohledem na skutečnost, že se v daném případě jednalo o odškodňovací řízení, v němž se žalobce domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a jedná se tedy o případ řetězení odškodňovacích řízení a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 281/2018. Dle žalované je význam též snížen skutečností, že byl žalobce na všech stupních soudní soustavy procesně neúspěšný, mimosoudně byl jeho nárok také zamítnut a nadto v naříkaném řízení vystupoval společně s dalším spolužalobcem. Se zřetelem na délku naříkaného řízení žalovaná vycházela ze základní částky zadostiučinění 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Při stanovení výše zadostiučinění přistoupila ke snížení základní částky o 15 % z důvodu projednání věci na všech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu, dále o 10 % s ohledem na podíl žalobce na délce řízení a o dalších 20 % s přihlédnutím k nižšímu významu namítaného řízení pro žalobce. Poskytnuté zadostiučinění představuje dle žalované odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobce nepovažuje za odůvodněný. 3. Podáním z 5. 1. 2022 ve znění opravného podání z 30. 1. 2022 vzal žalobce svou žalobu zpět co do částky 46 750 Kč s úroky z prodlení z částky 46 750 Kč od 5. 1. 2022 do zaplacení z důvodu, že žalovaná po podání žaloby uhradila žalobci částku 46 750 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to na základě stanoviska ze dne 3. 1. 2022, vydaného pod č.j. MSP-1309/2021-ODSK-ODSK/5, jímž konstatovala, že došlo k újmě způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Žalobce setrval na své žalobě co do požadavku na zaplacení částky 133 250 Kč a úroku z prodlení z této částky od 6. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 180 000 Kč od 12. 11. 2021 do 5. 1. 2022. 4. V replice z 11. 1. 2022 žalobce uvedl, že nesouhlasí s výpočtem přiměřeného zadostiučinění učiněným žalovanou. Žalobce sporoval délku trvání řízení, když uvedl, že žalovaná tvrdí, že řízení trvalo 6 let a 8 měsíců, zatímco dle tvrzení žalobce trvalo 6 let a 10 měsíců a 7 dnů, když žádost o odškodnění byla uplatněna dne 16. 4. 2014 a poslední soudní rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 2. 2021, neboť do celkové doby řízení se započítává i doba předsoudního uplatnění nároku u žalované. Žalobce dále nesouhlasil se snížením odškodnění o 15 % z důvodu, že řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, když nelze obecně konstatovat, že se jedná o složitou věc jen z důvodu rozhodování na více stupních soudní soustavy a zároveň uvedl, že doba rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání 1 rok a 8 měsíců je nepřijatelná. Žalobce brojil, že by se podílel na délce řízení a že by z tohoto důvodu mělo dojít ke krácení o 10 % ze základní částky odškodnění, když žalobce tvrdil, že nejednal v řízení obstrukčně, výzvy, kterými byl soudem vyzýván k doplnění podání, nebyly ve věci účelné a tento postup soudu žalobce považuje za nesprávný. Žalobce dále tvrdil, že mu nelze klást k tíži, že využil svého práva podat odvolání. Konečně nesouhlasil se snížením základní částky z důvodu nižšího významu řízení, argumentaci žalované považuje za nemorální, když Ústavní soud odškodnění průtahů v kompenzačním řízení umožňuje a předpokládá. Žalobce závěrem také namítal, že judikatura vylučuje možnost zohledňovat při posuzování výše zadostiučinění výsledek posuzovaného řízení. Z výše uvedených důvodů žalobce na své žalobě setrval, neboť žalovanou poskytnuté zadostiučinění nepovažoval za přiměřené. 5. Zdejší soud věc rozhodl dle § 115a o.s.ř., aniž by nařizoval jednání, neboť tato je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili, a to žalovaná výslovně v podání ze 4. 1. 2022 a žalobce v podání z 11. 1. 2022. 6. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav: 7. Z žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z 11. 5. 2021 a ze stanoviska žalované ze dne 3. 1. 2022 soud zjistil, že žalobce předběžně uplatnil u žalované svůj nárok dne 11. 5. 2021. Žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že celkovou délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou a jako přiměřenou výši zadostiučinění shledala částku 46 750 Kč. 8. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 250 C 96/2014 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Zdejší žalobce, jenž v posuzovaném řízení vystupoval jako žalobce b) podal společně se svým otcem jako žalobcem a) žalobu k Městskému soudu v Brně dne 17. 10. 2014 proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Žalobou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 175 000 Kč pro každého z žalobců jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1205/2003. Usnesením z 12. 11. 2014 vyzval soud žalovanou k vyjádření k žalobě, jež se k žalobě vyjádřila dne 25. 11. 2014. Na základě referátu soudu z 26. 11. 2014 bylo vyjádření žalované přeposláno žalobcům dne 1. 12. 2014. Z úředního záznamu ze dne 13. 1. 2015 se podává, že nelze určit termín jednání s ohledem na předcházející dříve podané žaloby a jejich počet. Podáním z 19. 2. 2015 se žalobci vyjádřili k podání žalované, citované podání bylo přeposláno žalované na základě referátu soudu z 2. 3. 2015. Dne 24. 3. 2015 opětovně založen úřední záznam o tom, že prozatím nelze určit termín jednání ve věci. Referátem ze dne 14. 4. 2016 bylo ve věci nařízeno jednání na den 24. 5. 2016, soudní exekutor vyzván k zapůjčení spisu. Dne 5. 5. 2016 urgence soudního exekutora na zapůjčení přílohového spisu. Usnesením ze 17. 5. 2016 soud vyzval žalovanou k doplněn