14 C 111/2022-50 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 39/2015. K tomuto uvedl, že v uvedeném řízení byl žalovaným, přičemž řízení nebylo do dne podání žaloby, tedy po více než 6,5 letech od jeho zahájení dne 7. 10. 2015, skončeno. Řízení nebylo skutkově ani z hlediska právního posouzení složité a na straně žalobce nebyly dány žádné okolnosti, pro které by nebylo možno řízení skončit v kratším, akceptovatelném čase. Zavinění na délce řízení je dle žalobce zcela na soudech a dále na skutečnostech mimo dispozici soudu, nikoliv však na žalobci. Žalobce požaduje přiměřené zadostiučinění za řízení trvající 6,5 let ve výši 20 000 Kč za první 2 roky řízení, dále 90 000 Kč za další 4,5 roků řízení (4,5 * 20 000 Kč), celkem tedy základní částka činí 110 000 Kč (20 000 + 90 000 Kč). 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Žalobci mimosoudně poskytla odškodnění 68 000 Kč, které považuje za přiměřené. Žalobce jako„ žadatel“ uplatnil podáním doručeným žalované dne 8. 10. 2021 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 79 Cm 39/2015. Jeho žádost byla shledána částečně důvodnou, proto žalobci bylo přiznáno a poskytnuto zadostiučinění ve výši 68 000 Kč. Celková délka řízení ve vztahu k žalobci jako žalovanému činí 6 let a 8 měsíců. Řízení meritorně proběhlo již na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně meritorně rozhodl zatím dvakrát, soud II. stupně rovněž dvakrát a Nejvyšší soud jednou. Nyní bude opět rozhodovat o podaném odvolání odvolací soud. U soudu I. stupně se vyskytl roční průtah a průtahové bylo i odvolací řízení, když odvolací soud rozhodl o prvním odvolání po dvou letech od předložení spisu. Řízení není skutkově, ani procesně nějak složité. Předmětem žaloby je návrh společníka společnosti s ručením omezeným na uložení povinnosti poskytnout ekonomické informace a předložit účetní doklady společnosti. Po právní stránce dle žalované ovšem není věc jednoduchá, což se odrazilo v rozhodování na třech stupních soudní soustavy, když Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, který potvrdil vyhovující rozsudek soudu I. stupně. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu především vyplynulo, že rozsah práva společníka na informace se může lišit dle toho, zda se společenská smlouva řídí zákonem o obchodních korporacích nebo dřívějším obchodním zákoníkem. Význam řízení pro žalobce žalovaná hodnotí jako standartní, neboť dle předmětu řízení se nejedná o žádné z preferovaných řízení, se kterými judikatura ESLP spojuje požadavek na rychlejší postup soudů. Celkovou délku řízení tedy zhodnotila jako nepřiměřenou. Požadovanou výši náhrady nemajetkové újmy však považuje za nepřiměřenou. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěla žalovaná nejprve k základní částce 85 000 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši (tj. 7 500 Kč). Tato základní částka pak byla snížena o 20% s ohledem na rozhodování soudů na všech stupních soudní soustavy. 3. Pro částečné zpětvzetí žaloby co do poskytnutého plnění žalovanou ve výši 68 000 Kč bylo řízení částečně zastaveno (vis výrok I). [Obsah přílohového spisu] 5. Skutkovým zjištěním soudu je, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 7. 10. 2015 podáním žaloby o poskytnutí informací k Městskému soudu v Praze. V říjnu 2015 byla řešena otázka zpoplatnění žaloby a v listopadu 2015 vyjádření žalovaného k žalobě. V prosinci 2015 vyjádření k podání žalovaného a na začátku ledna 2017 soud nařídil jednání na 16. 3. 2017. Dne 9. 3. 2017 bylo soudu doručeno další vyjádření žalobce. Dne 13. 3. 2017 byla soudu doručena replika žalovaného k vyjádření žalobce. Dne 16. 3. 2017 se konalo první jednání, na kterém byl vyhlášen vyhovující rozsudek. Dne 23. 4. 2017 bylo soudu doručeno odvolání žalovaného proti rozsudku. Dne 27. 4. 2017 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, ten uhrazen dne 2. 5. 2017. Dne 23. 5.2017 soud vyzval žalobce k vyjádření k odvolání žalovaného. Dne 20. 6. 2017 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 4. 7. 2017 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 22. 8. 2019 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dne 5. 11. 2019 žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dne 15. 11. 2019 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, ten uhrazen dne 28. 11. 2019. Dne 21. 4. 2020 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 21. 7. 2020 Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 24. 8. 2020 byl spis vrácen odvolacímu soudu. Dne 19. 2. 2021 odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 22. 7. 2021 se mělo konat jednání u soudu I. stupně, před zahájením bylo odročeno z důvodu nedoručení předvolání právnímu zástupci žalobce. Dne 18. 11. 2021 se konalo jednání u soudu I. stupně, odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 25. 11. 2021 soud vyhlásil zamítavý rozsudek. Dne 4. 1. 2022 bylo soudu doručeno odvolání žalobce proti rozsudku. Dne 11. 1. 2022 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, ten uhrazen dne 20. 1. 2022. Dne 26. 1. 2022 soud vyzval žalovaného k vyjádření k odvolání žalobce. Dne 7. 3. 2022 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného k odvolání žalobce. Dne 15. 3. 2022 byl spis předložen odvolacímu soudu. Řízení dosud neskončilo. Řízení trvalo ve vztahu k posuzovanému období (ještě trvá) 6 let a 8 měsíců. 6. Podle § 1 zákona číslo 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 7. Podle § 5 zákona číslo 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem. 8. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). 9. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozs