14 C 61/2022-73 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po požalované zaplacení nemajetkové újmy v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 29. 5. 2018, č.j. 18 T 10/2017. Odpovědnostním titulem je nezákonné rozhodnutí, na jehož základě byl nesprávně uvězněn po 125 dnů. Uvedl k tomu, že byl původně shledán vinným nezákonným (zrušeno Nejvyšším soudem ČR) rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 5. 2018, č.j. 18 T 10/2017-998, kdy byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 28 měsíců a byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku se žalobce včas odvolal, avšak jeho odvolání bylo v řízení vedeném Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 5 To 58/2018 dne 13. 3. 2019 podle § 256 trestního řádu zamítnuto, a proto proti oběma rozhodnutím, tj. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, č. j. 18 T 10/2017-998, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 To 58/2018-1107, podal dne 22. 5. 2019 dovolání a ze strany Nejvyššího soudu bylo následně dne 29. 1. 2020 usnesením č.j. 5 Tdo 1010/2019-I-1242 rozhodnuto, že citovaná meritorní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, se zrušují, kdy dne 25. 3. 2021 byl žalobci doručen rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 5 To 54/2020 - 1397, ze dne 17. 2. 2021, v němž byl žalobce odsouzen pouze k podmíněnému trestu. Část nepodmíněného trestu, kterou žalobce mezi 19. 7. 2019 a 21. 11. 2019 vykonal (125 dnů), byla tedy vykonána na základě nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno, kdy znovu byl trest uložen pouze podmíněný rozhodnutím, o jehož právní moci se žalobce dozvěděl z doručeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 25. 3. 2021. Žalobci tím vznikl nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Způsobená škoda přitom byla zejména nemajetkového charakteru, a žalobce tak v rámci náhrady škody žádá přiměřené zadostiučinění ve výši 250 000 Kč (125 dnů x 2 000 Kč za každý den), neboť během svého pobytu ve vězení, kterému bylo možno se vyhnout, postupovaly-li by soudy správně, utrpěl žalobce újmu nejen na svém psychickém zdraví, ale utrpěly i jeho rodinné vztahy a podnikání. Žalobce dne 25. 9. 2021 uplatnil výše uvedený nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč u žalované k předběžnému projednání, žalovaná však nárok neuspokojila a na uplatnění nijak nereagovala. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, vznesla námitku promlčení. Odkázala na průběh prozkoumávaného řízení, kdy Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích podalo ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 27, 6, 2017 pod čj 2 KZV 2/2017-37, obžalobu žalobce ze zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2018, č. j. 18 T 10/2017-998, byl žalobce uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, Žalobci byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 28 měsíců a byl zařazen do věznice s ostrahou, Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2018, čj. 18 T 10/2017-998, byl dne 4, 9, 2018 opraven usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 18 T 10/2017-1044, a to v druhé části výroku, a to tak, že žalobce byl shledán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku, K odvolání žalobce rozhodoval Vrchní soud v Praze dne 13. 3. 2019 pod sp. zn. 5 To 58/2018 tak, že dle § 256 trestního řádu odvolání zamítl, Žalobce podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který dne 29. 1. 2020 usnesením čj 5 Tdo 1010/2019-I-1242 rozhodl, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, se zrušují. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 5To 54/2020 - 1397, byl žalobce uznán vinným, nicméně mu byl uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody. Řízení pravomocně skončilo dne 17. 2. 2021. V souladu s konstantní judikaturou uzavřela, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním žalobce, tento považuje žalovaná za promlčený s odkazem na ust. § 32 odst. Odpšk, neboť posuzované řízení pravomocně skončilo dne 17.2.2021, a pokud byl nárok u žalované uplatněn dne 25.9.2021, stalo se tak již po uplynutí promlčecí doby. 3. Nesporným mezi stranami bylo, že k vyhlášení rozsudku a k nabytí právní moci rozsudku, jímž byl žalobce odsouzen pouze k podmíněnému trestu, došlo dne 17. 2. 2021. 4. Z vyjádření žalované k žalobě (číslo listu 50) plyne konstatování vydání nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. 5. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. věty první lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, není-li dále stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 odst. 3 cit. zák. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve, než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 cit. zák. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. 6. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení, za situace, kdy prozkoumávané řízení vůči žalobci pravomocně skončilo dne 17. 2. 2021, od tohoto momentu pak začala plynout žalobci lhůta na uplatnění nároku u žalované (lhůta 6 měsíců), tedy ode dne 18. 2. 2021 a její běh skončil dne 18. 8. 2021. Podání, kterým žalobce svůj nárok uplatnil v rámci předběžného projednání, bylo žalované doručeno až dne 25. 9. 2021, tedy až po uplynutí promlčecí doby dle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dle něhož se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Promlčecí doba tak začíná běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. v tomto směru rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, či ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). Jelikož nárok byl promlčen již v době uplatnění nároku v rámci předběžného projednání, ani následně podaná žaloba nemohla být včasná. 7. Jde-li o reakci žalobce ohledně žalovanou učiněné námitky promlčení, která má být v rozporu s dobrými mravy, pak tento názor soud nesdílí. V rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobné věci č.j. 30 Co 264/2019 podal odvolací soud jednoznačný výklad, že 6 měsíční promlčecí lhůta stanovená podle § 32 odst. 3 Odpšk. je v kontextu právního státu mimořádně přísná, přičemž uvedenou právní úpravu jak byla zákonodárcem stanovena je soud po