22 C 83/2023-83 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala ve výrocích uvedené částky s odůvodněním, že dne [datum] poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr 100 000 Kč při posouzení jeho úvěruschopnosti na základě dokladů od žalovaného, nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a žalobkyně po něm ničeho nevymáhala. Žalovaný úvěr nesplatil zcela, když žalované uhradil 79 952 Kč. Žalobkyně se domáhala smluvního úroku, smluvních pokut a zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Mezi účastníky nebyly nesporné žádné skutečnosti. 4. Žalobkyně byla na jednání dne [datum] poučena podle § 118a odst. 1 o. s. ř., že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, proto jí soud uložil při jednání tvrdit, jakým konkrétním způsobem žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně byla upozorněna na následky nesplnění výzvy, jímž se vystavuje neúspěchu ve sporu. 5. Žalobkyně odkázala na hodnocení klienta přiložené k žalobě, dle kterého měl mít žalovaný měsíční příjem 25 443 Kč, měl žít s životním minimem 3 410 Kč ve státním či obecním bytě, hradit 1 300 Kč na bydlení a počítat s 1 000 Kč rezervou. Žalovaný měl mít maturitní vzdělání. Žalovaný byl živnostník, co si vzal spotřebitelský úvěr, nejednalo se o zaměstnance. Žalobkyně si nechal zaslat výpis z živnostenského rejstříku a daňové přiznání. 6. Soud právně posoudil věc tak, že žalobkyně v řízení dostatečně konkrétně netvrdila, že by řádně ověřovala úvěruschopnost žalovaného a prověřila jeho majetkové poměry. Nedostatečné žalobní tvrzení soud shledává, zejména v absenci ověření výdajů žalovaného, jak byly zjištěny a ověřena jejich správnost. To je dáno i nízkou výší těchto výdajů, když se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by živnostník vyžil na životním minimu s náklady v obecním či státním bytě pouhých 1 300 Kč. 7. Bez těchto tvrzení nelze posoudit podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském účtu (dále jen„ ZSU“), zda žalobkyně jako poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a databází nebo i z jiných zdrojů. 8. Není tak zřejmé, žalobkyně poskytla úvěr (§ 2 395 občanského zákoníku) bez důvodných pochybností žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, což má za následek podle § 87 ZSU neplatnost smlouvy o úvěru a povinnost žalovaného jako spotřebitele vrátit jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pro úplnost soud dodává, že ustanovení § 87 je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu a soud posuzuje z úřední povinnosti dodržování unijního práva zajišťující ochranu spotřebitele (např. SD EU ze dne [datum], OPR-Finance (C [číslo]). 9. Žalovaný se jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti vrátit jistinu úvěru, kterou soud ponížil o plnění, které již žalovaný žalobkyni vrátil. Soud proto dovodil, že doba tří dnů od právní moci rozsudku jako lhůta k plnění předvídaná zákonodárcem je dobou dostatečnou a žalobě částečně vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 10. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a skutečnost, že se žalovaný dostane do prodlení až po právní moci rozsudku (srov. NS 33 Cdo 3675/2021), soud zbývající žalobní žádání zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1,2 o.s.ř., neboť žalovaný byl převážně úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.