22 C 216/2023-30 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala ve výrocích uvedené částky s odůvodněním, že dne 16. 11. 2022 poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr 15 000 Kč při posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný úvěr nesplatil a postupně uhradil jen 6 693 Kč (1 Kč, 1 Kč, 1 Kč, 1 Kč, 1 Kč, 4 229 Kč, 1 459 Kč, 1 000 Kč), žalobkyně se domáhala také smluvního úroku a poplatků dle podmínek pro používání úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Mezi účastníky nebyly nesporné žádné skutečnosti. 4. Žalobkyně se omluvila z jednání dne 26. ledna 2024, čímž se vzdala poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. 5. Soud právně posoudil věc tak, že žalobkyně v řízení dostatečně konkrétně netvrdila, že by řádně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, že by prověřila jeho majetkové poměry, jaké byly příjmy a jaké byly výdaje žalovaného, jak je zjistila a jak ověřila správnost těchto zjištění. 6. Bez těchto tvrzení nelze posoudit podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském účtu (dále jen„ ZSU“), zda žalobkyně jako poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a databází nebo i z jiných zdrojů. 7. Není tak zřejmé, žalobkyně poskytla úvěr (§ 2 395 občanského zákoníku) bez důvodných pochybností žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, což má za následek podle § 87 ZSU neplatnost smlouvy o úvěru a povinnost žalovaného jako spotřebitele vrátit jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pro úplnost soud dodává, že ustanovení § 87 je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu a soud posuzuje z úřední povinnosti dodržování unijního práva zajišťující ochranu spotřebitele (např. SD EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18). 8. Vzhledem k tomu, že dle žalobních tvrzení z poskytnutých 15 000 Kč bylo vráceno jen 6 693 Kč, zbývá žalovanému vrátit 8 307 Kč. 9. Z listiny úvěrové smlouvy, karty klienta a výpisu z bankovního účtu má soud shodně za zjištěné, že to byl právě žalovaný, komu byla částka 15 000 Kč poskytnuta. Další důkazy nebylo zapotřebí blíže hodnotit a provádět jako nadbytečné. Žalovaný se však jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti vrátit jistinu, proto soud dovodil, že doba 30 dnů od právní moci rozsudku jako lhůta k plnění bagatelní částky je lhůtou dostatečnou a žalobě částečně vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 10. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a skutečnost, že se žalovaný dostane do prodlení až po právní moci rozsudku (srov. NS 33 Cdo 3675/2021), soud zbývající žalobní žádání zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1,2 o.s.ř., když oba účastníci byli jen částečně úspěšní, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.