42 C 116/2018-242 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 966 664,27 Kč s příslušenstvím s tím, že Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil usnesením čj. 38 EXE 1284/2012-33 na návrh společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, , Anonymizováno, , IČ: , Anonymizováno, , se sídlem 6 , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , exekuci pro vymožení pohledávky ve výši 15 000 164,94 Kč proti společnosti , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, . K provedení exekuce byl pověřen JUDr. , jméno FO, , Ph.D., IČ: , IČO, , soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5. Žalobce se jako insolvenční správce společnosti , právnická osoba, , do řízení přihlásil dne 20. 8. 2012 se svou zajištěnou pohledávkou ve výši 5 681 121 Kč. Na základě dražební vyhlášky čj. , Anonymizováno, ze dne 24. 10. 2012 byla dne 6. 11. 2012 uskutečněna dražba souboru movitých věcí, které byly vydraženy za částku 1 500 000 Kč. Rozvrhovým usnesením ze dne 23. 1. 2013, čj. , Anonymizováno, , bylo rozhodnuto, že se k pohledávce žalobce nepřihlíží. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání k Městskému soudu v Praze, kterým byl napadený rozvrh potvrzen. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozhodnutí Městského soud v Praze i rozvrh usnesením čj. 30 Cdo 2015/2013-167 ze dne 29. 1. 2014 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V novém rozvrhovém usnesení čj. , Anonymizováno, byla přihláška pohledávky žalobce odmítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozvrh zrušil a vrátil exekutorovi k dalšímu řízení. Dne 15. 6. 2017 vydal exekutor usnesení, které nabylo právní moci dne 26. 7. 2017, kterým byla rozvrhnuta podstata získaná zpeněžením souboru movitých věcí tak, že z této podstaty má být uspokojena pohledávka exekutora spočívající v odměně soudního exekutora a úhradě jeho hotových výdajů v celkové výši 283 335,73 Kč a zbylá část podstaty ve výši 966 664,27 Kč má být vydána žalobci jako zástavnímu věřiteli k částečné úhradě jeho pohledávky. Dosud však soudní exekutor žalobci z uvedené částky neuhradil ničeho, což zdůvodnil tím, že částka ve výši 966 664,27 Kč byla dne 18. 6. 2013 vyplacena na účet oprávněného, a to dle pravomocného usnesení soudního exekutora ze dne 23. 1. 2013, čj. , Anonymizováno, , ve spojení s pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, čj. 14 Co 125/2013, opomíjí však, že tato usnesení byla Nejvyšším soudem zrušena. Nevyplacením rozvržené částky podle rozvrhu došlo ke vzniku újmy v majetkové sféře žalobce, jejíž úhrady se žalobce domáhá po žalované z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora v rámci výkonu exekuční činnosti. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 5. 9. 2017, žalovaná však v zákonem stanovené lhůtě tomuto nároku nevyhověla. S ohledem na tuto skutečnost navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu žalobou uplatněnou částku včetně úroku z prodlení od 28. 7. 2017 do zaplacení.2. Žalovaná nejprve nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby, neboť v postupu soudního exekutora neshledala nesprávný úřední postup. Poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen. Pokud žalobce nevymáhal požadovanou náhradu škody po oprávněném z exekuce, kterému byla žalovaná částka soudním exekutorem vyplacena, ale po státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci, byl nárok uplatněn předčasně a žalobu je namístě zamítnout bez zjišťování dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Vedle toho uvedla, že žalobce nevyužil veškerých procesních prostředků, které mu zákon poskytuje, když současně s dovoláním nepodal návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, kterým mohla zabránit vyplacení požadované částky oprávněnému z exekuce.3. V replice žalobce odkázal na skutečnost, že oprávněný z exekuce, kterému měl exekutor vymoženou částku poukázat, zanikl již dne 31. 7. 2012. Pro nedostatek podmínky řízení tak mělo být řízení soudním exekutorem bez dalšího zastaveno. Soudní exekutor pochybil, pokud v řízení pokračoval a na základě později zrušeného rozvrhu vyplatil částku 966 664,27 Kč neznámo komu, neboť v době výplaty již oprávněný neexistoval a neexistuje tak žádný subjekt, po němž by hypoteticky mohl žalobce škodu vymáhat. Pokud žalovaná vytýká žalobci, že nevyužil všech procesních prostředků k nápravě porušení způsobených nezákonným rozhodnutím, jestliže nepodal návrh na odklad vykonatelnosti, uvádí žalobce, že efektivním prostředkem k nápravě bylo již podání samotného dovolání, nikoliv návrhu na odklad vykonatelnost, pro který navíc nebyly splněny předpoklady, neboť žalobce neměl důvodné podezření, že by mu postupem soudního exekutora mohla vzniknout závažná újma.4. V dané věci již jednou soud rozhodl a žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 12.6.2020 č.j. 42 C 116/2018-86. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 16 Co 326/2020-122 změnil k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ad. I tak, že žalobu zamítl a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 100 Kč (výrok II). K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 935/2021-149, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 19.7. 2022, č. j. 16 Co 326/2020-163 opět rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích tak, že žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 422/2023-200, po dovolání žalobce byl znovu rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Usnesením č. j. 16 Co 326/2020- 210 ze dne 31. října 2023 poté Městský soud v Praze zavázal nalézací soud k tomu, aby se blíže zabýval otázkou, zda by žalobce finanční částku, kterou učinil předmětem tohoto řízení, vymohl na povinném v rámci např. jiného exekučního řízení, které by vedl buď sám, nebo by svou pohledávku uplatnil jak přihlášený věřitel apod. Odvolací soud konstatoval, že žalobce dosud netvrdil, jednak že by měl proti povinnému vykonatelnou pohledávku, když svou pohledávku v rámci posuzovaného exekučního řízení uplatnil pouze z titulu svého „zákonného zástavního práva“ k movitým věcem, které byly v jeho nemovité věci uskladněny a v daném exekučním řízení následně prodány, jednak že v rozporu se zákonem byla vydána dražební vyhláška ze dne 24. 10. 2012 a tudíž v důsledku takto nezákonně vydané dražební vyhlášky, mu vznikla škoda. Odvolací soud uzavřel, že žalobce bude muset v řízení nejen tvrdit, ale i prokázat, že by svůj nárok v případě řádného zastavení exekuce proti povinnému uplatnil jiným zákonným způsobem na základě exekučního titulu , tedy například v jiné exekuci vedené proti povinnému eventuálně v exekučním řízení, které by zahájil sám jako oprávněný, k čemuž by však musel mít bezpochyby exekuční titul. Jen na základě takto doplněných a prokázaných skutkových tvrzení může být žalobce úspěšný se svou žalobou z titulu náhrady škody z nesprávného úředního postupu.5. Žalobce dále doplnil, že jednak došlo ke vzniku škody tím, že žalobci nebyly vyplaceny peníze, které mu dle rozvrhového usnesení náleželi. I přes absenci právní moci tohoto usnesení žalobce namítal, že doposud v dané věci absence právní moci nebránila vůbec ničemu. Veškerá rozhodnutí byla přijata bez právní moci a soudní exekutor podle nich jednal, když vyplatil peníze jinému subjektu. Ke škodě však došlo již primárním pochybením, že vůbec ta exekuce byla vedena a nebyla zastavena, byla vydána dražební vyhláška a v řízení proběhla řada úkonů, která proběhnout neměla. Před zahájením exekučního řízení měl žalobce vůči povinnému splatnou pohledávku ve výši 5.681.121,00 Kč z titulu neplaceného nájemného dle nájemní smlouvy ze dne 31.3.2008. Pohledávka žalobce byla zajištěna zákonným zástavním právem k souboru movitých věcí, které se nacházely v prostorách nemovitosti a které byly rovněž sepsány v soupisu movitých věcí, jak ostatně potvrdil i Městský soud v Praze ve svém rozvrhovém usnesení. Toto právo však ze zákona zaniklo prodejem movitých věcí v dražbě. Pohledávka žalobce se tím zároveň stala nevymožitelnou, neboť povinný neměl už žádný jiný majetek, jak vyplývá z vyjádření jednatele povinného v rámci exekučního řízení. Dokazuje to ostatně i usnesení o zastavení exekuce. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1348/2005 ze dne 3.5.2006, podle něhož „zástavnímu věřiteli vznikne škoda, dojde-li k zániku zástavního práva a pohledávka, k jejímuž zajištění zástavní právo vzniklo, se tím stane nevymožitelnou“. Přesně to se v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora stalo. Nebýt exekučního řízení a v něm vydaných rozhodnutí, resp. bylo-li by exekuční řízení zastaveno v době, k