37 C 199/2024-41 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěr k účtu č. , č. účtu, (dále jen „smlouva o úvěru ze dne , datum, “). Součástí smlouvy byly též Všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, a Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele platné ke dni uzavření smlouvy. Na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splatit 86měsíčními splátkami ve výši 2 099 Kč, a to počínaje dnem , datum, . Žalovaný však uhradil pouze 42 splátek. Poté došlo k zesplatnění úvěru ke dni , datum, . Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne , datum, byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně vycházela z informací získaných z bankovních a nebankovních registrů. Při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobkyně rovněž komplexně vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného, kdy konfrontovala doložené skutečnosti žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného dostupnými v rámci skupiny žalobkyně. Následně po důkladné analýze veškerých informací v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně rovněž tvrdila, že žalovaný měl v období 7 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne , datum, dosahovat příjmů 40 000 Kč měsíčně z podnikání, což mělo být ověřeno na základě výpisů z účtu. Tvrzené výdaje žalovaného pak měly být ve výši 14 292 Kč (z toho 3 500 Kč na bydlení). U výdajů pak vycházel z tvrzení žalovaného, které porovnával s právními instituty z oblasti státní sociální politiky a s částkami vycházejícími ze statistických dat.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k jednání se nedostavil, ač byl řádně předvolán, ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, proto soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru dne , datum, . Celková výše úvěru činila 150 000 Kč.5. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného přípisem k okamžitému zaplacení dlužné částky.6. Z doručenky k okamžitému splacení dluhu ze dne , datum, soud zjistil, že tato výzva byla žalovanému zaslána dne , datum, .7. Z výpisu periodického pohybu soud zjistil, že dne , datum, převedla žalobkyně žalovanému částku 150 000 Kč.8. Z výpisu k úvěru soud zjistil, že žalovaný hradil celkem 42 splátek ve výši 2 099 Kč s tím, že naposledy hradil v prosinci roku , rok, .9. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že přípisem ze dne , datum, byl žalovaný vyzván žalobkyní k zaplacení částky celkem, Anonymizováno, 105 656,31 Kč.10. Z doručenky k předžalobní upomínce soud zjistil, že předžalobní upomínka byla odeslána žalovanému dne , datum, .11. Z prohlášení o zdravotním stavu soud zjistil, že žalovaný ke dni , datum, čestně prohlásil, že mu není přiznána invalidita a není v pracovní neschopnosti nebo léčení.12. Z výpisu příchozích částek na účet soud zjistil, že v měsíci prosinci , rok, přišla na účet žalobci částka 77 828,4 Kč, v měsíci lednu , rok, částka 64 827,52 Kč (z toho 8 800 Kč byl vklad přes bankomat), v únoru , rok, částka 59 272,76 Kč, v březnu , rok, částka 53 164,57 Kč (z toho 30 000 Kč byl vklad přes bankomat), v dubnu , rok, částka 42 600 Kč (z toho 25 000 Kč byla příchozí úhrada od finančního úřadu a zbytek byly vklady z bankomatu), v květnu , rok, částka 35 782,29 Kč (z toho 19 500 Kč byla příchozí úhrada od finančního úřadu a 13 000 Kč byly vklady z bankomatu) a v červnu , rok, částka 42 260,4 Kč (z toho 26 000 Kč byly vklady z bankomatu).13. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ze dne , datum, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 150 000 Kč. Žalovaný uhradil celkem 42 splátek ve výši 2 099 Kč, tj. celkem 88 158 Kč, pročež bylo přistoupeno k zesplatnění úvěru.14. Pouze pro úplnost soud dodává, že z dalších provedených důkazů žádné skutkové zjištění neučinil.15. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.19. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.20. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazn