19 C 225/2025-42 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 3 028 717 Kč jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s trestním řízením vedeným proti její osobě u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 17 T 142/2011. Svůj nárok opírá o tvrzení, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně že skončilo jejím pravomocným zproštěním obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, čímž došlo k nezákonnému zásahu do jejích práv. Žalobkyně tvrdí, že v důsledku délky a samotné existence trestního stíhání utrpěla závažnou nemajetkovou újmu spočívající zejména ve ztrátě profesní kariéry u , právnická osoba, , ztrátě nároku na služební rentu, zásahu do cti, důstojnosti a profesní pověsti, dlouhodobé psychické zátěži, narušení rodinného a společenského života a omezení možnosti dalšího pracovního uplatnění. Celkovou výši požadovaného zadostiučinění rozčleňuje na částku odpovídající kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení, od níž odečítá již mimosoudně poskytnuté plnění ve výši 221 283 Kč, a dále na částky představující kompenzaci za zásah do profesní sféry, ztrátu renty, újmu na důstojnosti a ztrátu společenského uplatnění, přičemž tvrdí existenci příčinné souvislosti mezi postupem orgánů veřejné moci a vznikem tvrzené újmy.2. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu a nárok žalobkyně neuznává. Uvádí, že v rámci předběžného projednání nároku již posoudila délku předmětného trestního řízení jako nepřiměřenou a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení poskytla žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 221 283 Kč, které považuje za plně dostačující. Při stanovení této částky vycházela z kritérií uvedených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), zohlednila složitost věci, počet obžalovaných, rozsah dokazování, opakované rušení rozhodnutí instančními soudy i význam řízení pro žalobkyni, přičemž zdůrazňuje, že v řízení nedocházelo k liknavým průtahům přičitatelným státu a že jeho délka byla významně ovlivněna objektivní složitostí věci a procesními postupy účastníků a nadřízených soudů. Ve vztahu k dalším žalobkyní uplatňovaným nárokům žalovaná namítá, že jejich vznik, rozsah i příčinná souvislost s nepřiměřenou délkou řízení nebyly prokázány, neboť kompenzace podle § 31a OdpŠk se vztahuje na újmu spočívající v nejistotě z délky řízení, nikoli automaticky na další tvrzené dopady. Dále žalovaná vznáší námitku promlčení s odkazem na § 32 odst. 3 zákona OdpŠk, neboť žaloba byla podána po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty od skončení trestního řízení, a rozporuje rovněž požadavek na přiznání úroku z prodlení od data právní moci zprošťujícího rozsudku s tím, že případné prodlení by mohlo nastat až po marném uplynutí šestiměsíční lhůty k mimosoudnímu vyřízení nároku.3. Z předložených listinných důkazů, z nichž získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:4. Soud vycházel z následujících nesporných tvrzení účastníků:- Žalobkyně uplatnila u žalované svým podáním z 8. 1. 2025 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 142/2011 v celkové výši 3 700 000 Kč v souvislosti s nepřiměřenou délkou daného řízení.- Žalovaná projednala tento uplatněný nárok a stanoviskem z 1. 7. 2025 žalobkyni sdělila, že dospěla k názoru, že celková délka řízení byla nepřiměřená a přiznala jí zadostiučinění ve výši 221 283 Kč.- Částka 221 283 Kč byla ze strany žalované žalobkyni uhrazena před podáním žaloby.5. Z rozsudku Okresního soudu Praha–západ sp. zn. 17 T 142/2011 ze dne 9. 9. 2024 má soud za prokázané, že tento byl vydaný v trestní věci vedené mimo jiné proti žalobkyni. Z obsahu tohoto rozsudku soud zjistil, že trestní řízení se týkalo skutku kvalifikovaného jako trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 a trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Uvedeným rozsudkem byla žalobkyně podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby, a to z důvodu, že skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem. Z doložky právní moci obsažené na rozsudku soud zjistil, že rozsudek ve vztahu k žalobkyni nabyl právní moci dne 12. 9. 2024. Téhož dne se stal ve vztahu k ní vykonatelným. Tímto okamžikem bylo trestní řízení proti žalobkyni pravomocně skončeno a byla definitivně odstraněna právní nejistota spojená s jejím trestním stíháním.6. Soud vycházel při rozhodování se skutkového stavu, jak vyplynul ze shora uvedených mezi účastníky nesporných tvrzení a provedeného dokazování. Provádění dalších důkazů nebylo s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou třeba.7. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů:8. Podle § 1 odst. 1 OdpŠkstát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.9. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.10. Podle ust. § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě.11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.14. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.15. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 609 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.16. Podle § 610 odst. 1 obč. zák. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.17. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, OdpŠk, a proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).18. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 2025 vznesla námitku promlčení žalobkyní uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud se proto před samotným posouzením odpovědnostního titulu, existence tvrzené nemajetkové újmy a jednotlivých kritérií rozhodných pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nejprve zabýval otázkou, zda byl nárok žalobkyně uplatněn v zákonné promlčecí době.19. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, s níž je vznik újmy spojen. V případě újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 citovaného zákona pak promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku u příslušného orgánu do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců.20. V projednávané věci bylo trestní řízení vedené proti žalobkyni u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 17 T 142/2011 pravomocně skončeno dne 12. 9. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byla žalobkyně zproštěna ob