7 C 456/2020-14 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 15. 10. 2020 domáhala zaplacení 675 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná je poplatníkem televizního poplatku s povinností plnit. Žalovaná sice nebyla přihlášena v evidenci poplatníků televizního poplatku, nicméně jelikož k výzvě žalobkyně ve stanovené lhůtě písemným čestným prohlášením neoznámila, že není k úhradě poplatku povinna, uplatnila se zákonná fikce, že poplatníkem televizního poplatku je. 2. Žalovaná pak za dobu od září 2019 do ledna 2020 neuhradila poplatek ve výši 135 Kč měsíčně, tj. částku v celkové výši 675 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou, aby dlužnou částku uhradila, ta však dosud ničeho nezaplatila. Vedle dlužné částky potom žalobkyně rovněž požadovala zákonné úroky z prodlení, a to vždy ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých televizních poplatků, kdy poplatky byly splatné nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce, do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 15. 10. 2020. Žalobkyně úroky z prodlení kapitalizovala do částky v celkové výši 60,29 Kč. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž k jejímu následnému nesouhlasu ze dne 19. 11. 2020 soud nepřihlížel, neboť tento úkon již nebylo možné odvolat (srovnej § 41a odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř. 5. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 o. s. ř. tedy na jistině 10 000 Kč, jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 6. V řízení zjištěný skutkový stav je ten, že žalovaná je považována za poplatníka. Za dobu od září 2019 do ledna 2020 dluží žalovaná celkem 675 Kč. Upomínkami ze dnů 27. 5. 2020 a 15. 7. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. 7. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů. Žalovaná je dle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, považována za poplatníka televizního poplatku. Poplatek byl dle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Na žalované bylo, aby v řízení tvrdila a prokázala, že dlužné poplatky za shora specifikované období v celkové výši 675 Kč zaplatila, to však neučinila, soud proto žalobě vyhověl. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení, vznikl žalobkyni zároveň také nárok na zaplacení úroků z prodlení dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátor, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, a to ode dne následujícího po dni splatnosti výše uvedené faktury. Soud proto žalované uložil také povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v kapitalizované výši 60,29 Kč. 8. Výrok o nákladech řízení se opírá o §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Za takové náklady považuje soud v daném případě zaplacený soudní poplatek 400 Kč. Pokud jde o náklady vzniklé zastoupením žalobkyně ([název žalobkyně]) advokátem, k nim se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 Ústavní soud se zabýval specifickým postavením [název žalobkyně], připustil, že činnost [název žalobkyně] není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené i specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ústavní soud akcentoval, že [název žalobkyně] je v převážné míře financována z televizních poplatků a že televizní poplatek pokrývá velké procento nákladů rozpočtu. Z toho však nedovodil, že [název žalobkyně] by měla jako subjekt nezávislý na státním rozpočtu, s vlastním majetkem, nárok na náhradu zastoupení advokátem coby dalšího svého příjmu, ale naopak dovodil, že je žádoucí a správné, aby si [název žalobkyně] činnosti spojené se správnou a výběrem poplatků zabezpečovala sama, a že pokud [název žalobkyně] vykonává správu agendy televizních poplatků, pak předávání agendy advokátní kanceláři za účelem vymáhání poplatků postrádá dle Ústavního soudu racionální smysl, zejména proto, že ve sporech o zaplacení televizního poplatku lze paušálně (výjimka je možná) očekávat, že postačí znalosti, jimiž disponují pracovníci právního útvaru [název žalobkyně] Ústavní soud odkázal i na nález III. ÚS 2984/09, ve kterém se zabýval obecně otázkou zastoupení státu a osob veřejného práva advokátem v soudních řízeních a v konkrétní věci stěžovatele obce coby žalobce učinil Ústavní soud závěr, že pokud se řízení týká relativně běžné agendy obce, k jejímuž obstarávání a vyřizování je obec dostatečně vybavena, a v řízení se nevyskytne nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování advokátem, pak je náklad právního zastoupení takového specifického žalobce neúčelně vynaložený. V daném konkrétním případě byl předmětem řízení televizní poplatek za 28 měsíců, v řízení se nevyskytlo nic, co by průběh řízení skutkově či právně zkomplikovalo či ztížilo. Proto soud postupoval [anonymizováno] smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 a nepřiznal žalobci náhradu nákladů vzniklých zastoupením advokátem. 9. Závěr, že náklady zastoupení advokátem nejsou účelné, však neznamená, že by procesně aktivnímu žalobci neměla být přiznána žádná náhrada nákladů řízení. Soud určil výši náhrady nákladů způsobem, který by odpovídal situaci, kdy by žalobkyně nebyla zastoupena advokátem a procesní úkony prováděla sama. Jde o zachování rovnosti účastníků ve smyslu článku 37 odst. 3 LZPS, na základě které Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014, tedy v době, kdy ještě neplatila vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, připustil právo účastníka nezastoupeného advokátem na paušální náhradu hotových výdajů ve výši odpovídající náhradě podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Žalobkyni tak náleží náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku a paušální odměně nezastoupeného účastníka. Soudní poplatek činil 400 Kč a paušální náhrada činila 2 úkony dle § 1 odst. 1, 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, po 100 Kč (žaloba, výzva k plnění ze dne 6. 11. 2019). Celkem náklady řízení činí 600 Kč. Soud o nákladech řízení rozhodoval podle ustanovení upravující tzv. formulářové žaloby, neboť soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vymáhá u soudu desítky pohledávek týkající se dlužných televizních poplatků a vzor žaloby, který byl použit v tomto řízení, je totožný se vzorem žalob v ostatních řízeních, pouze jsou doplňovány odlišné údaje specifické pro každého žalovaného, přičemž je zde i minimální skutková individualizace, stále se však opakovaně jedná o obdobné případy co do skutkové a právní stránky věci.