7 C 249/2020-78 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17. 6. 2020 domáhala zaplacení částky 4 849 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 2. 2018 jako všeobecná zdravotní sestra v ambulanci chirurgie. Den nástupu do práce byl sjednán k 19. 2. 2018, mzda byla dohodnuta ve výši 190 Kč za hodinu, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, k jeho ukončení pak došlo na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 31. 1. 2019 ke dni 31. 3. 2019. Žalobkyně za měsíc únor 2019 odpracovala 25 hodin, za což jí přísluší hrubá mzda ve výši 4 750 Kč a dále také čerpala 7 dní dovolené, za což jí vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 6 650 Kč, celkově jí tak vznikl nárok na zaplacení čisté mzdy ve výši 9 921 Kč. Žalovaný jí však za měsíc únor 2019 vyplatil pouze částku 5 072 Kč, vzhledem k čemuž žalobkyně požadovala zaplacení 4 849 Kč se zákonným úrokem z prodlení. 2. V podání ze dne 27. 8. 2020 žalovaný uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, a to z následujících důvodů. S ohledem na sjednaný rozsah práce 18 hodin týdně vznikl žalobkyni nárok na dovolenou odpovídající zkrácenému pracovnímu úvazku v délce 12,5 dne za rok. Žalovaná však v roce 2018 čerpala dovolenou v délce 21 dnů. V lednu 2019 se žalobkyně na základě omylu na výplatnici, kde se objevil údaj o nečerpané dovolené, dožadovala proplacení„ staré dovolené“, a to i když musela vědět, že dovolenou za rok 2018 nejen vyčerpala, ale dokonce přečerpala. Jde-li o rok 2019, pak žalobkyně čerpala„ dovolenou“, ačkoliv byla upozorněna, že na toto nemá nárok, v měsíci lednu v rozsahu 1 dne a dále pak v měsíci únoru v rozsahu celkem 9 dní, z čehož jí žalovaný dva dny jako dovolenou nakonec proplatil, neboť si v tyto dny měla hledat nové zaměstnání. 3. V podání ze dne 9. 9. 2020 žalobkyně uvedla, že se nedomáhá náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2018, nýbrž náhrady mzdy za dovolenou, kterou vyčerpala v měsíci únoru 2019 a dále mzdy za odpracované dny v měsíci únoru 2019. Omyl na výplatnici je tak irelevantní. 4. V podání ze dne 6. 11. 2020 žalovaný uvedl, že v únoru 2019 žalobkyně odpracovala pouze 4 dny a nikoliv 5 dní, jak tvrdí. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně 5 dní absentovala na pracovišti, což bylo po předchozím varování nakonec bráno„ pouze“ jako neplacené volno, jde-li o další dva dny, kdy se žalobkyně nevyskytovala na pracovišti, tyto jí byly uznány jako dovolená za účelem hledání nového zaměstnání. 5. V podání ze dne 19. 2. 2021 žalobkyně uvedla, že v lednu 2019 čerpala 1 den dovolené a že v únoru 2019 čerpala 8 dní dovolené. Dále žalobkyně uvedla, že v lednu 2019 odpracovala 13 dní a že v únoru 2019 odpracovala 4 dny. 6. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 o. s. ř. tedy na jistině 10 000 Kč, jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 7. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav ve věci. 8. Žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 2. 2018 na pozici všeobecná zdravotní sestra v ambulanci chirurgie, den nástupu byl sjednán k 19. 2. 2018, pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou, délka pracovní doby činila maximálně 18 hodin týdně. Rozvržení pracovní doby bylo nejprve v úterý od 7 do 15 hodin, ve středu a ve čtvrtek od 7 do 12 hodin, poté od června 2018 bylo rozvržení pracovní doby od úterý do čtvrtka od 7 do 12 hodin (nesporná tvrzení účastníků). Dovolené byla stanovena v rozsahu 5 týdnů, mzda činila 190 Kč na hodinu (pracovní smlouva). Žalobkyně odpracovala v lednu 2019 celkem 13 dní a tedy 65 hodin, v únoru 2019 celkem 4 dny a tedy 20 hodin, v lednu 2019 nebyla žalobkyně přítomna na pracovišti 1 den, v únoru 2019 nebyla přítomna 9 dní, pracovní poměr byl ukončen na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 31. 1. 2019 ke dni 28. 2. 2019 (nesporná tvrzení účastníků). Dne 21. 3. 2019 byla žalobkyni zaslána na účet mzda a náhrada mzdy za měsíc únor ve výši 5 072 Kč (historie transakcí ze dne 12. 11. 2019). 9. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícím právním závěrům. 10. Dle ustanovení § 212 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen„ ZP“), zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Za odpracovaný se považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny; části směn odpracované v různých dnech se nesčítají. Dle odst. 2 cit. ustanovení činí poměrná část dovolené za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok. Dle odst. 3 cit. ustanovení poměrná část dovolené přísluší v délce jedné dvanáctiny též za kalendářní měsíc, v němž zaměstnanec změnil zaměstnání, pokud skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a vznik pracovního poměru u nového zaměstnavatele na sebe bezprostředně navazují; zaměstnanci přísluší v takovém případě poměrná část dovolené od nového zaměstnavatele. 11. Dle ustanovení § 214 ZP zaměstnanci, jemuž nevzniklo právo na dovolenou za kalendářní rok ani na její poměrnou část, protože nekonal v kalendářním roce u téhož zaměstnavatele práci alespoň 60 dnů, přísluší dovolená za odpracované dny v délce jedné dvanáctiny dovolené za kalendářní rok za každých 21 odpracovaných dnů v příslušném kalendářním roce. Ustanovení § 212 odst. 1 věty druhé platí i zde. 12. Podle ustanovení § 220 ZP zaměstnavatel může v dohodě s odborovou organizací a se souhlasem rady zaměstnanců určit hromadné čerpání dovolené, jen jestliže je to nezbytné z provozních důvodů; hromadné čerpání dovolené nesmí činit více než 2 týdny. 13. Žalobkyně pracovala u žalovaného 3 dny v týdnu nejprve v rozsahu 2 dny po 5 hodinách a 1 den po 8 hodinách, následně od června 2018 pracovala 3 dny v týdnu vždy už jen po 5 hodinách. V pracovní smlouvě byla ujednána dovolená v délce 25 dní. Tato délka dovolené však odpovídá plnému pracovnímu úvazku, kdy na jeden týden volna připadá 5 dnů dovolené. Jelikož ale žalobkyně pracovala jen tři dny v týdnu, připadly v jejím případě na jeden týden volna vždy jen tři dny dovolené, celkem tak měla za kalendářní rok právo na 15 dnů dovolené. Žalobkyně však nastoupila do zaměstnání 19. 2. 2018, čímž měla nárok na poměrnou část dovolené za kalendářní rok v délce 12,5 dne (10 x [číslo] z 15). V roce 2018 však čerpala 20 dní. Žalovaný žalobkyni určil čerpání čtyř týdnů dovolené v létě 2018, přičemž hromadné čerpání může zaměstnavatel určit pouze nejvýše dva týdny. V takovém případě by žalobkyně správně vyčerpala pouze 14 dní (20 – 1 * 3 dny, neboť žalobkyně pracovala jen tři dny v týdnu). Ani v takovém případě by však žalobkyni nezbyla žádná dovolená na převod do dalšího roku. 14. Jde-li o nárok na dovolenou za kalendářní rok 2019, pak je třeba uvést následující. Jelikož žalobkyně v kalendářním roce 2019 neodpracovala alespoň 60 dnů, vzhledem k čemuž jí nevznikl s ohledem na znění § 212 odst. 1 zák. ZP nárok na dovolenou za kalendářní rok, resp. na její poměrnou část, zabýval se soud tím, zda žalobkyně neměla nárok na dovolenou za odpracované dny ve smyslu § 214 odst. 1 ZP. Žalobkyně v lednu 2019 odpracovala 13 dní a dále v únoru 2019 odpracovala 4 dny, tedy celkem 17 dní, vzhledem k čemuž jí nevznikl nárok ani na dovolenou za odpracované dny. Proto je třeba uzavřít, že žalobkyni právo na náhradu mzdy za dovolenou čerpanou v měsíci únoru 2019 nenáleží. 15. Jde-li o žalobkyní uplatněný nárok na úhradu dlužné mzdy za měsíc únor 2019, pak soud připomíná, že žalobkyně za měsíc únor 2019 odpracovala 4 dny po 5 hodinách, tj. 20 hodin, kdy jí tak při sjednané výši mzdy 190 Kč za hodinu náležela mzda ve výši 3 800 Kč hrubého. Jelikož žalovaný vyplatil žalobkyni za únor 2019 částku 5 072 Kč, nezbývá než konstatovat, že ani v tomto případě nebyl nárok žalobkyně shledán jako oprávněný. 16. S ohledem na uvedené soudu nezbylo než žalobu v plném rozsahu zamítnout (výrok I.). 17. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaný, který měl plný úspěch ve věci, by měl nárok na jejich náhradu, nicméně jelikož se žalovaný při jednání dne 22. 2. 2021 tohoto nároku vzdal, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.