11 C 17/2025-50 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 23. 5. 2025 na žalovaném zaplacení částky 22 499,73 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 3. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , anonymizováno, , na jejímž základě byl žalovanému ze strany žalobkyně poskytnut úvěr s disponibilním úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 37,90 % ročně, který se žalovaný zavázal uhradit ve 12 měsíčních splátkách po 1 602 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyně úvěr ke dni 22. 5. 2025 zesplatnila. Žalovaný uhradil žalobkyni toliko 5 495 Kč.2. V doplnění žaloby ze dne 15. 8. 2025 a 19. 8. 2025 žalobkyně dále uvedla, že v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného byl zjištěn příjem 30 000 Kč měsíčně, výdaje 5 000 Kč měsíčně, volné zdroje ve výši 25 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl prověřen v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, kdy byla provedena interní analýza příslušných klientských dat a jejich ověření, byly prověřeny veřejné i komerční registry či databáze shromažďující informace o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce konkrétních osob. Identita žalovaného byla doložena občanským průkazem, k uzavření smlouvy došlo zasláním unikátního kódu ze strany žalovaného skrze SMS zprávu. Žalobkyně dne 13. 3. 2024 převedla ve prospěch žalovaného částku ve výši 15 999, dne 23. 4. 2024 částku ve výši 5 000 Kč, dne 22. 5. 2024 částku ve výši 1 706 Kč a dne 10. 6. 2024 částku ve výši 1 487 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně rámcové smlouvy o platebních službách bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 12. 3. 2024 smlouvu o poskytnutí úvěru s disponibilním úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč, který se zavázal žalovaný splácet ve 12 měsíčních splátkách po 1 602 Kč s úrokem ve výši 37,90 % ročně. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou více jak dvou splátek nebo jakékoliv splátky o délce 3 měsíců, může žalobkyně písemně odstoupit od smlouvy.6. Z oznámení banky o poskytování jednotlivých částek – oznámení o odchozích platbách ze dne 7. 8. 2025 bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta dne 13. 3. 2024 částka 15 999, dne 23. 4. 2024 částka 5 000 Kč, dne 22. 5. 2024 částka 1 706 Kč a dne 10. 6. 2024 částka 1 487 Kč, celkem 24 192 Kč.7. Z výzvy ze dne 7. 5. 2025 včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 7. 5. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě částky 24 831,83 Kč.8. Z posouzení úvěruschopnosti – zprávy o posouzení úvěruschopnosti, poskytovatel úvěru Cofidis (č. l. 25), bylo zjištěno, že žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného zjistila jeho příjem 30 000 Kč měsíčně, výdaje 5 000 Kč měsíčně, volné zdroje ve výši 25 000 Kč měsíčně. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně byl dále prověřen v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, kdy byla provedena interní analýza příslušných klientských dat a jejich ověření, byly prověřeny veřejné i komerční registry či databáze shromažďující informace o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce konkrétních osob. Ze zprávy však vyplývá, že konkrétní tvrzené příjmy a výdaje žalovaného poskytovatel úvěru nijak neověřoval (např. z pracovní smlouvy, výpisů z účtu, nájemní smlouvy či z jiných žalovaným předložených dokladů).9. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu právnímu závěru ve věci.10. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, Podle odstavce 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.17. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.18. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.20. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z