38 C 449/2021-19 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný byl dne 21. 9. 2020 ošetřen a pobýval v Protialkoholní záchytné stanici [ulice] (dále jen„ PZS“), která je provozována žalobkyní. K uhrazení nákladů za ošetření a pobyt v PZS mu žalobkyně vystavila daňový doklad [číslo] ze dne 21. 9. 2020 znějící na částku 3 000 Kč (zdravotní péče – 1 340 Kč, 2 x alkotest – 180 Kč, zdravotnický materiál – 50 Kč, pití – 30 Kč, mycí a desinfekční prostředky – 150 Kč, náklady na ubytování – 1 000 Kč, Biochemie – 250 Kč) se splatností dne 21. 10. 2020. Žalovaný uvedený dluh uznal co do důvodu a výše uznáním dluhu ze dne 21. 9. 2020. Žalovaný však svůj dluh řádně a včas nezaplatil. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 26. 4. 2021 předžalobní upomínku. 2. Z šetření soudu vyplynulo, že žalovaný má kazašské státní občanství a má povolen trvalý pobyt na území České republiky, tedy že projednávaná věc má cizí prvek. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Republika Kazachstán sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů plynoucích ze shora uvedené smlouvy, aplikoval soud úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), přičemž příslušnost českých soudů věc projednat je dána na základě čl. 17 cit. nařízení. Neboť předmětem řízení je, jak už soud uvedl výše, nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž rozhodným právem je právo české. 3. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval usnesením žalobkyni a žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena dne 19. 11. 2021, a to náhradním způsobem doručení dle § 49 odst. 4 o.s.ř. Ze strany žalobkyně a žalovaného nebylo do současné doby nijak reagováno. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. 4. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, soud postupoval podle § 157 odst. 4 ve spojení s § 202 odst. 2 o. s. ř. a z provedených důkazů (faktura [číslo]; uznání dluhu ze dne 21. 9. 2020; předžalobní upomínka ze dne 26. 4. 2021 s podacím lístkem) učinil následující závěr o skutkovém stavu: 5. Žalobkyně vystavila žalovanému dne 21. 9. 2020 fakturu [číslo] znějící na částku 3 000 Kč splatnou dne 21. 10. 2020 za pobyt na PZS. Žalovaný téhož dne uznal svůj dluh co do důvodu a výše a zavázal se jej zaplatit do 30 dnů ode dne podpisu uznání dluhu. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 26. 4. 2021 předžalobní upomínku. 6. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. jako věrohodné, přičemž dospěl k závěru, že dokazování již nebylo třeba doplňovat, protože skutkový stav je prokázán s dostatečnou mírou jistoty v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 8. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 9. Žalobkyně poskytla žalovanému ošetření a ubytování na PZS. Za poskytnuté ošetření a ubytování žalobkyně žalovanému vyúčtovala částku 3 000 Kč. Žalovaný svůj dluh ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řádně uznal co do důvodu a výše a zavázal se jej zaplatit do 21. 10. 2020. Žalovaný byl v řízení neaktivní a netvrdil ani neprokázal, že by na dlužnou částku něčeho uhradil, čímž neunesl své břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Tím, že žalovaný na dlužnou částku neplatil, dostal se do prodlení dle § 1968 o. z., a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis a podání žaloby) podle § 11 odst. 1 a. t. (3 x 200 Kč), včetně tří paušálních náhrad výdajů dle § 14b odst. 5 a. t. (3 x 100 Kč). Neboť je právní zástupce žalobkyně plátcem DPH, je nutno dále přičíst DPH z částky 900 Kč, tj. částku 189 Kč. Soud aplikoval § 14b a. t., neboť předmětem řízení je peněžité plnění, jehož hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, a toto řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném, jak je soudu známo z jeho činnosti, u zdejšího soudu opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. 11. O povinnosti žalovaného zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. 12. O třídenní lhůtě ke splnění obou povinností bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.