40 C 252/2020-157 — Obvodní soud pro Prahu 4

Žalobou podanou dne 18. 5. 2020 se žalobce domáhal vyklizení pozemků parcelní [číslo] parcelní [číslo] oba zapsané na [list vlastnictví] v obci [obec], k. ú. [část obce] (dále jen„ pozemky“) a zaplacení smluvní pokuty. Žalobce tvrdil, že účastníci uzavřeli 17. 12. 1996 nájemní smlouvu [číslo] na základě které žalobce přenechal žalované pozemní komunikaci na pozemcích za účelem provozování parkoviště pro osobní vozidla. Žalobce smlouvu vypověděl výpovědí ze dne 8. 11. 2017, která byla žalované doručena dne 1. 12. 2017 a smlouva tak byla ukončena uplynutím výpovědní lhůty ke dni 1. 4. 2018. Žalovaná měla podle článku IV. odst. 7 smlouvy povinnost po skončení smlouvy pozemky uvést do stavu, v jakém jí byly předány a předat je zpět žalobci. Toto však žalovaná nesplnila a předmět smlouvy stále užívá. Žalovaná nesouhlasila s výpovědí smlouvy a podala žalobu na přezkoumání její platnosti, když soudní řízení skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 122/2019-105 tak, že žaloba byla zamítnuta. Žalovaná potvrdila, že jí byla dána výpověď z nájemní smlouvy, kterou obdržela 1. 12. 2017 a rovněž potvrdila, že její žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi byla zamítnuta, s čímž nesouhlasila, v důsledku vlastního opomenutí však nepodala dovolání. Žalovaná rovněž potvrdila, že prozatím nevyklidila pozemek parkoviště, neboť mezi účastníky nedošlo ke shodě o tom, jak bude naloženo s věcmi, které žalovaná na pozemek umístila, když žalované je známo, že žalobce má v úmyslu na předmětném pozemku provozovat rovněž hlídané parkoviště, tudíž není účelné odstranění veškerého jejího majetku a bylo by vhodné se dohodnout na odkupu. Žalovaná učinila žalobci návrhy na možnost řešení, ty však žalobce neakceptoval. Usnesením ze dne 11. 9. 2020, č. j, 40 C 252/2020-69, které nabylo právní moci dne 15. 9. 2020, soud vyloučil zaplacení smluvní pokuty k samostatnému projednání a předmětem řízení tedy zůstalo pouze vyklizení pozemků. Po provedeném dokazování soud zjistil následující: Žalobce je vlastníkem pozemků. (zjištěno z informací o pozemcích z katastru nemovitosti). Dne 17. 12. 1996 uzavřel žalobce jako pronajímatel nájemní smlouvu [číslo] se žalovanou jako nájemcem a předmětem této smlouvy byl nájem pozemků za účelem provozování parkoviště pro osobní vozidla. V článku VI. byla sjednána možnost ukončit tuto smlouvu výpovědí a to i bez udání důvodu, kdy výpovědní lhůta je tři měsíce a počíná běžet prvního dne měsíce následujícího po jejím doručení. V článku IV. odst. 7 smlouvy je stanovena povinnost pro žalovanou po skončení smlouvy pozemek uvést do stavu v jaké jí byl předán a předat ho zpět žalobci. (zjištěno z dodatku č. 1 k nájemní smlouvě [číslo] ze dne 28. 12. 2004, jehož součástí je úplné znění nájemní smlouvy [číslo]). Výpovědí ze dne 8. 11. 2017 vypověděl žalobce smlouvu [číslo] s tříměsíční výpovědní lhůtou a vyzval žalovanou k předání vyklizeného předmětu nájmu k datu skončení výpovědní doby zpět pronajímateli. Výpověď byla doručena žalované 1. 12. 2017 (zjištěno z výpovědi ze dne 8. 11. 2017 včetně doručenky). Žalovaná podala ke zdejšímu soudu žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu a soud rozsudkem č. j. 21 C 240/2018-56 ze dne 12. 6. 2019 žalobu zamítl, Městský soud v Praze pak k odvolání žalované rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil rozsudkem č. j. 55 Co 122/2009-105 ze dne 12. 6. 2019, když shledal, že výpověď byla žalované dána oprávněna. (zjištěno z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 55 Co 122/2009-105) Výzvou ze dne 17. 1. 2020 vyzval žalobce žalovanou k vyklizení předmětného pozemku, který užívá i po skončení výpovědní doby bez jakéhokoliv právního důvodu. Výzva byla žalované doručena 24. 1. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a dodejky). Další navrhované důkazy, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných věcech, korespondence týkající se odkupu věcí, podklady z kolaudačního řízení v roce 1997, soud neprovedl, případně je nehodnotil, neboť neměly pro rozhodnutí ve věci význam. Provedené důkazy soud hodnotil ve smyslu § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně: Bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem pozemků, a že žalovaná měla právo užívat pozemky na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 12. 1996. Platnost smlouvy skončila dle čl. VI smlouvy uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty doručení výpovědi ze dne 8. 11. 2017 doručené žalované dne 1. 12. 2017 a to ke dni 1. 4. 2018. Tato výpověď byla oprávněná, což bylo potvrzeno i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 55 Co 122/2009 105) Bylo prokázáno, že podle čl. IV odst. 7 nájemní smlouvy měla žalovaná povinnost předmět nájmu vyklidit a předat žalobci. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná pozemky stále užívá a že je nevyklidila a žalobci nepředala. Podle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je právem vlastníka věci (pozemku) se svým majetkem nakládat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyzývala žalovanou k vyklizení pozemků po skončení sjednané doby nájmu opakovaně, naposledy předžalobní výzvou ze dne 17. 1. 2020 a žalovaná tak neučinila, nepřichází v úvahu ani postup podle § 2230 o. z. Požadavky žalované na započtení ceny věcí, které žalovaná na pozemky umístila, a které si žalobce možná chce odkoupit, nemůže mít vliv na vyklizení pozemků, když tyto otázky mohou být řešeny i po rozhodnutí soudu o vyklizení před výkonem tohoto rozhodnutí, případně také ve sporu o zaplacení smluvní pokuty, který byl vyloučen k samostatnému projednání. Možná jednání o odkupu věcí žalované, která pozemky užívá bez právního titulu, však nemohou být překážkou pro rozhodnutí o povinnosti pozemky vyklidit. Žalovaná brání žalobci v nakládání s majetkem, neboť pozemky po skončení nájemní smlouvy nevyklidila a žalobkyni ve stanovené lhůtě nepředala. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit předmětné pozemky a předat je žalobkyni ve lhůtě do 2 měsíců v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem, když taková lhůta je podle soudu dostatečně dlouhá, aby v ní mohla žalovaná pozemky uvést do původního stavu a vrátit žalobci, či případně jednat o odkupu věcí umístněných na pozemcích. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 500 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a částky 1 500 Kč jako paušální náhrady za 5 úkonů (výzva k plnění ze dne 17. 1. 2020, podání žaloby, příprava na jednání dne 6. 5. 2021, návrh na pokračování v řízení ze dne 30. 9. 2021, účast na jednání dne 2. 12. 2021) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady, když se nejednalo o mimořádně obtížný spor a žalobci tedy nepřísluší náhrada nákladů za zastoupení advokátkou. (srov. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1180/2010 a sp. zn. I. ÚS 195/2011).