40 C 319/2020-130 — Obvodní soud pro Prahu 4

Žalobou podanou dne 13. 5. 2020 se žalobce domáhal vyklizení pozemku parcelní [číslo] zapsaný na [list vlastnictví] v obci [obec], v k. ú. [obec], vedeném [stát. instituce], Katastrální pracoviště Praha (dále jen„ pozemek“). Žalobce tvrdil, že účastníci uzavřeli dne 5. 6. 2007 nájemní smlouvu [číslo] na základě které žalobce přenechal žalované část pozemní komunikace na pozemku za účelem provozování veřejného hlídaného parkoviště pro osobní vozidla. Žalobce smlouvu vypověděl výpovědí ze dne 8. 11. 2017, která byla žalované doručena dne 5. 12. 2017 a smlouva tak byla ukončena uplynutím výpovědní lhůty ke dni 1. 4. 2018. Žalovaná měla podle článku IV. odst. 9 smlouvy povinnost po skončení smlouvy pozemek uvést do stavu, v jakém jí byl předán a předat jej zpět žalobci. Toto však žalovaná nesplnila a předmět smlouvy stále užívá. Žalovaná nesouhlasila s výpovědí smlouvy a podala žalobu na přezkoumání její platnosti, když soudní řízení skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 137/2019-108 tak, že žaloba byla zamítnuta, dovolání žalované následně Nejvyšší soud odmítl. Žalovaná potvrdila, že jí byla dána výpověď z nájemní smlouvy, kterou obdržela 5. 12. 2017 a rovněž potvrdila, že její žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi byla zamítnuta a její dovolání bylo odmítnuto. Žalovaná rovněž potvrdila, že prozatím nevyklidila pozemek parkoviště, neboť mezi účastníky nedošlo ke shodě o tom, jak bude naloženo s věcmi, které žalovaná na pozemek umístila, když žalované je známo, že žalobce má v úmyslu na předmětném pozemku provozovat rovněž hlídané parkoviště, tudíž není účelné odstranění veškerého jejího majetku a bylo by vhodné se dohodnout na odkupu. Žalovaná učinila žalobci návrhy na možnost řešení, ty však žalobce neakceptoval. Po provedeném dokazování soud zjistil následující: Žalobce je vlastníkem pozemku. (zjištěno z informací o pozemcích z katastru nemovitosti). Dne 5. 6. 2007 uzavřel žalobce jako pronajímatel nájemní smlouvu [číslo] na základě které žalobce přenechal žalované jako nájemci část pozemní komunikace na pozemku za účelem provozování veřejného hlídaného parkoviště pro osobní vozidla. V článku VI. byla sjednána možnost ukončit tuto smlouvu výpovědí a to i bez udání důvodu, kdy výpovědní lhůta je tři měsíce a počíná běžet prvního dne měsíce následujícího po jejím doručení. V článku IV. odst. 9 smlouvy je stanovena povinnost pro žalovanou po skončení smlouvy pozemek uvést do stavu v jaké jí byl předán a předat ho zpět žalobci. (zjištěno z nájemní smlouvy [číslo] ze dne 5. 6. 2007 včetně dodatku č. 1 ze dne 17. 11. 2021 a dodatku č. 2 ze dne 17. 5. 2013). Výpovědí ze dne 8. 11. 2017 vypověděl žalobce smlouvu [číslo] s tříměsíční výpovědní lhůtou a vyzval žalovanou k předání vyklizeného předmětu nájmu k datu skončení výpovědní doby zpět pronajímateli. Výpověď byla doručena žalované 5. 12. 2017 (zjištěno z výpovědi ze dne 8. 11. 2017 včetně doručenky). Žalovaná podala ke zdejšímu soudu žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu a soud rozsudkem č. j. 51 C 165/2018-76 ze dne 10. 1. 2019 žalobu zamítl, Městský soud v Praze pak k odvolání žalované rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil rozsudkem č. j. 70 Co 137/2019-108 ze dne 23. 5. 2019, když shledal, že výpověď byla žalované dána oprávněně. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání žalované. (zjištěno z rozsudků zdejšího soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 51 C 165/2018-76 a Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 70 Co 37/2019 108 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 26 Cdo 3211/2019-153) Výzvou ze dne 17. 1. 2020 vyzval žalobce žalovanou k vyklizení předmětného pozemku, který užívá i po skončení výpovědní doby bez jakéhokoliv právního důvodu. Výzva byla žalované doručena 28. 1. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a dodejky). Další navrhované důkazy, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných věcech a korespondenci týkající se odkupu věcí, soud neprovedl, případně je nehodnotil, neboť neměly pro rozhodnutí ve věci význam. Provedené důkazy soud hodnotil ve smyslu § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně: Bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem pozemku, a že žalovaná měla právo užívat pozemky na základě nájemní smlouvy [číslo] ze dne 5. 6. 2007. Platnost smlouvy skončila dle čl. VI smlouvy uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty doručení výpovědi ze dne 8. 11. 2017 doručené žalované dne 5. 12. 2017 a to ke dni 1. 4. 2018. Tato výpověď byla oprávněná, což bylo potvrzeno i výše uvedenými rozsudky zdejšího soudu a Městského soudu v Praze i usnesením Nejvyššího soudu. Bylo prokázáno, že podle čl. IV odst. 9 nájemní smlouvy měla žalovaná povinnost předmět nájmu vyklidit a předat žalobci. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná pozemky stále užívá a že je nevyklidila a žalobci nepředala. Podle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je právem vlastníka věci (pozemku) se svým majetkem nakládat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyzývala žalovanou k vyklizení pozemků po skončení sjednané doby nájmu opakovaně, naposledy předžalobní výzvou ze dne 17. 1. 2020 a žalovaná tak neučinila, nepřichází v úvahu ani postup podle § 2230 o. z. Požadavky žalované na započtení ceny věcí, které žalovaná na pozemky umístila, a které si žalobce možná chce odkoupit, nemůže mít vliv na vyklizení pozemků, když tyto otázky mohou být řešeny i po rozhodnutí soudu o vyklizení před výkonem tohoto rozhodnutí. Možná jednání o odkupu věcí žalované, která pozemky užívá bez právního titulu, však nemohou být překážkou pro rozhodnutí o povinnosti pozemky vyklidit. Žalovaná brání žalobci v nakládání s majetkem, neboť pozemky po skončení nájemní smlouvy nevyklidila a žalobkyni ve stanovené lhůtě nepředala. Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit předmětné pozemky a předat je žalobkyni ve lhůtě do 2 měsíců v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem, když taková lhůta je podle soudu dostatečně dlouhá, aby v ní mohla žalovaná pozemky uvést do původního stavu a vrátit žalobci, či případně jednat o odkupu věcí umístněných na pozemcích. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 500 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a částky 1 500 Kč jako paušální náhrady za 5 úkonů (výzva k plnění ze dne 17. 1. 2020, podání žaloby, příprava na jednání dne 6. 5. 2021, návrh na pokračování v řízení ze dne 29. 9. 2021, účast na jednání dne 2. 12. 2021) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady, když se nejednalo o mimořádně obtížný spor a žalobci tedy nepřísluší náhrada nákladů za zastoupení advokátkou. (srov. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1180/2010 a sp. zn. I. ÚS 195/2011).