19 C 133/2022 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 20. 2. 2018 mezi žalobkyní a žalovanou (dále i jako„ Smlouva“). S ohledem na prodlení s placením splátek úvěru následně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 3. 4. 2021. Na základě této Smlouvy a s ohledem na zesplatnění úvěru žalobkyně požadovala zaplacení částek: (i) 30 047,12 Kč jakožto jistiny spolu se (ii) smluvním úrokem ve výši 8,25 % ročně a (iii) zákonným úrokem z prodlení – oba úroky od data 4. 4. 2021 (data následujícího po zesplatnění) do zaplacení, a (iv) poplatků ve výši 996 Kč. Dále žádala žalobkyně náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a ne jednání se nedostavila. 3. Soud na základě provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav: 4. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru (Smlouva), na základě které zapůjčila žalobkyně žalované částku 40 000 Kč a ta se za to zavázala uhradit žalobkyni celkem 96 splátek od 20. 3. 2018 do 20. 2. 2026. Splátky byly hrazeny měsíčně ve výši 587 Kč. Při prodlení s více než 2 splátkami či při prodlení s jednou splátkou po dobu více než 3 měsíců si vyhradila žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný (prokázáno úvěrovou smlouvou a výpisem z účtu, ze kterého je patrné poskytnutí částky 40 000 Kč žalované, viz přílohová obálka k č.l. 1). Žalovaná hradila splátky úvěru do 22. 6. 2020, následně se dostala do prodlení se splátkami (prokázáno výpisem z účtu úvěru, viz přílohová obálka k č.l. 1), kdy následně došlo k zesplatnění celého úvěru na základě výzvy ze dne 2. 3. 2021 (odeslána žalované 5. 3. 2021). Žalovaná neuhradila požadovanou částku do 3. 4. 2021 a banka zesplatnila úvěr svým rozhodnutím ze dne 4. 4. 2021 (prokázáno výzvou a rozhodnutím banky, viz přílohová obálka k č.l. 1, a podacím archem, viz přílohová obálka k č.l. 16-18 spisu). Žalovaná celkem zaplatila v rámci úvěrových splátek částku 22 136,74 Kč (prokázáno výpisem z účtu úvěru, viz přílohová obálka k č.l. 1, a zoznamem splátok úvěru, viz přílohová obálka k č.l. 16-18 spisu). Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 8. 12. 2021 (prokázáno předžalobní výzvou a obálkou, viz přílohovo obálka k č.l. 1). 5. Z posouzení úvěruschopnosti klienta (žalované) vyplynulo, že žalovaná měla již 8 úvěrových produktů, které splácela ve výši 14 928 Kč, dále byly stanoveny skrze statistický model měsíční výdaje žalované ve výši 11 580 Kč (celkem tedy výdaje činily 26 508 Kč). Měsíční příjmy měly být dle žalované na úrovni 28 000 Kč měsíčně (ověřeny z účtu ve výši 27 777 Kč, prokázáno posouzením úvěruschopnosti klienta, viz přílohová obálka k č.l. 16-18 spisu). 6. Soud posoudil po právní stránce výše zjištěný skutkový stav následovně: 7. Strany mezi sebou uzavřely dne 20. 2. 2018 úvěrovou smlouvu dle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jako „o. z.“) a rovněž dle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud proto zkoumal z úřední povinnosti (k čemuž je soud povinen), zda byla v souladu s § 86 zák. č. 257/2016 Sb. (dále i jako„ ZSÚ“), tedy zda byla před poskytnutím úvěru dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované. K prověření úvěruschopnosti musí poskytovatel spotřebitelského úvěru před poskytnutím úvěru vždy přistoupit a přihlédnout přitom nejen k tvrzením spotřebitele ale i k jiným podkladům, které prokazují schopnost spotřebitele splácet úvěr (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). 8. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru byla prověřována, nicméně nebyla prověřena dostatečně, ev. na základě jejího prověření neměl být úvěr poskytnut. 9. Žalobkyně nijak neprokázala příjmy žalované skrze výpisy z účtu. Náklady odhadla na úrovni statistického modelu, u kterého však neuvedla, jak funguje, tedy nebylo zcela možné ověřit, zda model opravdu odráží ekonomickou realitu či nikoliv. Nebylo tak prokázáno dostatečně ověření příjmů a výdajů žalované, a tím pádem ani její úvěruschopnost. 10. Dále z dokazování vyplývá, že žalovaná měla příjem ve výši 27 777 Kč měsíčně, nicméně výdaje měla ve výši 26 508 Kč měsíčně), zbývala jí tak částka toliko 1 269 Kč, kdy následně z této částky měla platit splátku ve výši 587 Kč. Po odečtení nové měsíční splátky od měsíčních příjmů žalované činí celková zbývající částka toliko 682 Kč, což je opravdu malá částka, která nemůže pokrýt v podstatě téměř jakékoliv nenadálé výdaje (např. opravu PC, pračky, lednice apod.). Nadto, i pokud bychom vzali v potaz toliko měsíční příjmy ve výši 27 777 Kč a výdaje dle statistického modelu ve výši 11 580 Kč, pak rozdíl činí 16 197 Kč měsíčně, kdy již ve chvíli žádosti o úvěr činily splátky již poskytnutých úvěrových produktů částku 14 928 Kč. Poměr volných měsíčních prostředků ke splátkám úvěru tak činil 92,16 % (jedná se o poměr DSTI, neboli debt service to income, tzn. procentní vyjádření podílu ročních průměrných výdajů žadatele o úvěr vyplývajících z jeho celkového zadlužení (tzv. dluhová služba) na jeho ročním čistém příjmu dle www.cnb.cz, pozn. soudu). Tento poměr je již nad rámec doporučení České národní banky. Dle stránek České národní banky (dále i jako„ ČNB“) je doporučená hodnota tohoto poměru (tzn. hodnota, na kterou je pohlíženo jako na nízkorizikovou) do 40 % (viz https://www.cnb.cz/cs/financni-stabilita/makroobezretnostni-politika/doporuceni-limity-pro-poskytovani-hypotecnich-uveru/dsti/index.html). Hodnota 92 % tak značí naprosto extrémní riziko nesplácení úvěru, které by nemělo být podstupováno. Žalobkyně tak nerespektovala doporučení ČNB a poskytla úvěr osobě, která byla značně úvěrově zatížená, kdy po odečtení všech splátek jí zbývalo toliko 682 Kč měsíčně, což je částka, která nedokáže pokrýt ani běžné mimořádné výdaje. Žalobkyně tak neměla úvěr poskytovat, neboť riziko nesplacení úvěru bylo příliš veliké a žalované nezůstávala téměř žádná částka pro pokrytí náhlých (mimořádných) výdajů. 11. Dále lze poukázat na to, že životní minimum dle zák. č. 110/2006 Sb., činilo v roce 2018 částku 3 410 Kč pro jednotlivce, kdy po odečtení této částky ze statistického odhadu výdajů žalované (11 580 Kč) činí zbytek 8 170 Kč, který by měl být vynaložen na ubytování. S ohledem na ceny nájmů a energií v tehdejší době se jeví i tento odhad pro jednotlivce poměrně optimistický (byť nikoliv nemožný). Dle názoru soudu je však důležité zkoumat v rámci prověření úvěruschopnosti i náklady na bydlení, které činí důležitou složku běžných měsíčních výdajů. K tomuto však také žalobkyně nepřistoupila (není patrné, že by snad zkoumala potencionální vlastnictví nemovitosti skrze výpisy z KN či si nechala předložit nájemní či podnájemní smlouvu apod.). V tomto ohledu tak soud shledal zkoumání úvěruschopnosti jako nedostatečné. 12. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná v souladu s § 86 ZSÚ a následně musí dojít k vypořádání bezdůvodného obohacení (viz § 87 ZSÚ a podpůrně § 2991 a násl. o. z.). Jelikož žalobkyně poskytla žalované částku 40 000 Kč a žalovaná zaplatila doposud žalobkyni částku 22 136,74 Kč, pak soud rozhodl tak, že uložil žalované vrátit žalobkyni částku 17 863,30 Kč (40 000 Kč mínus 22 136,74 Kč), jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 13. S ohledem na to, že vydání bezdůvodného obohacení je vázáno na výzvu, pak soud přiznal úroky z prodlení (viz § 1968 a 1978 o. z.) žalobkyni až od 11. 3. 2021, neboť bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k plnění výzvou ze dne 2. 3. 2021, která jí byla odeslána dne 5. 3. 2021, kdy na základě fikce doby dojití (viz § 573 o. z.) jí byla doručena dne 10. 3. 2021 a žalovaná se tak dostala do prodlení až dne 11. 5. 2021. Co do zbytku úroků z prodlení pak soud žalobu zamítl. 14. Soud co do zbytku žalobu zamítl (co se týče smluvního úroku, poplatků atd.), neboť na ně na základě absolutně neplatné Smlouvy nemá žalobkyně nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). 15. Soud ve výroku III. uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 45,24 Kč, a to proto, že žalobkyně měla ve věci větší úspěch (byla úspěšná v částce 17 863,30 Kč) oproti žalované (ta byla úspěšná toliko v částce 13 179,82 Kč). Žalobkyně tak měla úspěch ve věci na úrovni 57,54 % (17 863,30 Kč z 31 043,12 Kč) a žalovaná na úrovni 42,46 % (13 179,82 Kč z 31 043,12 Kč). Rozdíl mezi úspěch obou stran činí 15,08 % (57,54 % mínus 42,46 %). Žalobkyně tak má nárok jakožto osoba nezastoupená advokátem na náhradu nákladů řízení dle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. a to ve výši 100 Kč za jeden úkon (podání na ustál