29 C 163/2022-43 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 169 580,11 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) zavřela se žalovanou dne 1.6.2018 smlouvu o rychlé půjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“), v níž se zavázala poskytnout žalované úvěr 200 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit jej v 96 měsíčních splátkách po 3 470 Kč a se smluvním úrokem ve výši 12,9 % p.a. a s dalšími poplatky dle smlouvy. Jelikož žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila banka svého práva a přistoupila dne 26.1.2021 k zesplatnění úvěru. Žalovaná částka se sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 168 985,11 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 776,03 Kč, z dlužného úroku z prodlení ve výši 764,90 Kč a z dlužných poplatků ve výši 595 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24.2.2021 mezi bankou a [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] a žalobkyní. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu před podáním žaloby dne 21.4.2021. 2. Strana žalovaná je občanem Ruské federace. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.)„ Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v [obec a číslo]. 3. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 15 odst. 1 smlouvy. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo] spolu s přílohou, smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně přílohy, návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce ze dne [datum], smlouva o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo] spolu s přílohou, smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně přílohy, návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce ze dne [datum]). Dle žalobkyně měla banka při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost žalované tak, že byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky, že při hodnocení úvěruschopnosti měla banka porovnávat jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, že výpočtem měla banka získat částku disponibilních zdrojů žalovaného a že zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila, přičemž vycházela ze žalovanou deklarovaného příjmu 20 000 Kč měsíčně (důkazy: protokol o ověření úvěruschopnosti klienta). Dále soud zjistil, že úvěrové finanční prostředky ve výši 200 000 Kč byly žalované poskytnuty dne 1.6.2018 a že v době od 20.7.2018 do 10.7.2020 žalovaná na svůj závazek z úvěru bance zaplatila částku 85 020,34 Kč (důkaz: souhrnný výpis pohybů na účtu). 5. Soud konečně ověřoval i finanční chování žalované za dobu před poskytnutím úvěru bankou a zjistil, že zůstatek na účtu žalované činil ke konci prosince 2017 minus 710,52 Kč, ke konci ledna 2018 minus 1 270 Kč, ke konci února 2018 minus 60 036,32 Kč, ke konci března 2018 plus 0,45 Kč, ke konci dubna 2018 plus 9 041 Kč a ke konci května 2018 minus 8 061,72 Kč (důkaz: mimořádný výpis z účtu [číslo]). 6. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že„ Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že„ Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že„ Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“ 7. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen„ zákon“), stanoví, že„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto„ Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“ 8. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“) platí, že„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé poso