39 C 289/2020-120 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhal zaplacení částky 156 967,53 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody ve [stát. instituce], přičemž od 24. Února 2017 je pracovně zařazen a vykonává závislou práci v této věznici. Za výkon této práce dostává odměnu, která je upravena nařízením vlády č. 361/2017 Sb. Žalobce vykonává práci, která spadá do I. skupiny časové složky odměny, tj. časová složka odměny při stanovené týdenní pracovní době podle zákoníku práce činila do 1. ledna 2020 částku ve výši 5 500 Kč/měsíc. Žalobce s tímto nesouhlasí a domnívá se, že předmětné nařízení vlády porušuje zákaz diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 a čl. 28 LZPS. Za měsíce únor a březen 2017 byla žalobci stanovena mzda 5 200 Kč měsíčně, od dubna 2017 – březen 2018 byla odměna 5 700 Kč měsíčně, duben 2018 ve výši 5 500 Kč měsíčně, následně květen 2018 – srpen 2018 byla mzda počítána hodinově – 31,62 Kč/hodina. Od září 2018 opět došlo k přechodu na měsíční mzdu ve výši 5 500 Kč měsíčně, od dubna 2019 vyplácena opět hodinově – 31,62 Kč/hod, od června 2019 odměna hodinová ve výši 32,64 Kč/hod. Mezi mzdou, kterou dostává žalobce a minimální mzdou, která musí být vyplácena každému, kdo vykonává práci, není rozdíl. V daném případě tak byl dle žalobce porušen zákaz diskriminace. Dále se žalobce v textu žaloby uchýlil k testu proporcionality, kdy závěrem uvedl, že se jedná o protiústavní zásah do jeho základního práva a že § 33 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je neústavní. Žalobce s ohledem na promlčecí lhůta touto žalobou uplatňuje nárok na dorovnání od června 2017 do července 2019. 2. Žalovaná 1 nárok uplatněný žalobou neuznává a navrhuje zamítnutí. Uvedla, že při odměňování odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody postupuje dle zákonných ustanovení, konkrétně pak § 33 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, kdy odsouzeným přísluší odměna dle vykonané práce, jejíž výši stanoví vláda nařízením. Žalovaná 1 dále uvedla, že tato problematika byla již v minulosti předmětem soudního přezkumu. 3. Žalovaná 2 se vyjádřila tak, že není organizační složkou státu příslušnou jednat za stát v této věci a věc nespadá do její působnosti. 4. Žalovaná 3 se vyjádřila tak, že není organizační složkou státu jednat za stát v nadepsané věci. 5. Soud dospěl na základě provedených důkazů k následujícímu skutkovému zjištění. 6. Z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum] bylo zjištěno, že s účinností od [datum] činila výše časové měsíční odměny částku ve výši 5 200 Kč měsíčně (zjištěno z: potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum], výplatní pásky od [datum] [datum]). 7. Z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum] bylo zjištěno, že s účinností od [datum] činila výše časové měsíční odměny částku ve výši 5 700 Kč měsíčně (zjištěno z: potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum], výplatní pásky od [datum] – [datum]). 8. Z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum] bylo zjištěno, že s účinností od [datum] činila výše časové měsíční odměny částku ve výši 5 500 Kč měsíčně (zjištěno z: potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum], výplatní pásky od [datum] – [datum]). 9. Z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum] bylo zjištěno, že s účinností od [datum] činila výše úkolové měsíční odměny částku ve výši 31,62 Kč (zjištěno z: potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum], výplatní pásky od [datum] – [datum]). 10. Z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum] bylo zjištěno, že s účinností od [datum] činila výše úkolové měsíční odměny částku ve výši 31,62 Kč/hod (zjištěno z: potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum], výplatní pásky od [datum] [datum]). 11. Z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum] bylo zjištěno, že s účinností od [datum] činila výše časové měsíční odměny částku ve výši 5 200 Kč měsíčně (zjištěno z: potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum], výplatní pásky od [datum] [datum]). 12. Z potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum] bylo zjištěno, že s účinností od [datum] činila výše úkolové měsíční odměny částku ve výši 31,62 Kč (zjištěno z: potvrzení o výši pracovní odměny ze dne [datum], výplatní pásky od [datum]). 13. Po právní stránce posoudil soud věc takto. 14. Dle § 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce je pracovněprávním vztahem vztah vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Závislou prací je pak dle § 2 odst. 1 zákoníku práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. 15. Dle § 30 zákona č. 169/1999 Sb., výkonu trestu odnětí svobody věznice vytvářejí podmínky pro zaměstnávání odsouzených buď v rámci svého provozu, vlastní výroby nebo podnikatelské činnosti anebo smluvně u jiných subjektů. Dle § 2 téhož ustanovení Smlouva mezi věznicí a jiným subjektem, na jejímž základě se uskutečňuje zařazení odsouzených do práce, stanoví podrobnější podmínky, za nichž budou odsouzení pracovat, případně i postup při zaškolení odsouzených k výkonu určených prací a způsob zvyšování jejich pracovní kvalifikace. Při vytváření podmínek k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a dodržování protipožárních a hygienických předpisů má jiný subjekt stejné povinnosti, jaké by měl podle zvláštních právních předpisů vůči svým zaměstnancům v pracovním poměru. Dle odst. 3 jiné subjekty uvedené v odstavcích 1 a 2 poskytují věznicím za práci odsouzených dohodnuté plnění. 16. Odsouzený tak dle výše uvedeného nemá založen pracovně-právní vztah pracovní smlouvou dle zákoníku práce, nýbrž je zařazen do práce dle zákona o výkonu trestu odnětí svobody. 17. Okolnost, že zákon č. 169/1999 Sb. v některých případech odkazuje na delegačním principu na zákoník práce, je pouze legislativně technickou formální záležitostí, která nemění ničeho na povaze a obsahu pracovní činnosti odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro úplnost lze poukázat též na skutečnost, že Ústavní soud již v minulosti konstatoval (srov. IV. ÚS 27/07), že odsouzení zařazení do práce ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou účastníky trhu práce a nelze je považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů; k tomuto názoru se Ústavní soud nadále hlásí (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 2018, IV․ ÚS 1118/18) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 846/2019) 18. Dle § 33 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, odsouzeným přísluší odměna podle vykonané práce. Vláda stanoví nařízením výši této odměny a podmínky pro její poskytování. Tímto nařízením se pro účely tohoto řízení rozumí nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce je zařazen v I. skupině, ve které výše základní složky odměny činí 4 500 Kč. 19. Argumentace žalobce vychází z předpokladu, že odsouzení odměňovaní podle § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 365/1999 Sb. na straně jedné a zaměstnanci, jimž je poskytována minimální mzda podle nařízení vlády o minimální mzdě, na straně druhé, se nacházejí ve srovnatelné situaci. 20. Soud je však toho názoru, že se výklad o odměně použije pouze přiměřeně, neboť práce odsouzených ve věznici je součástí výkonu trestu a resocializačního programu zacházení, proto i odměna za vykonanou práci má jinou funkci, než mzda za výkon svobodné práce v pracovním poměru (uplatní se zde zejména funkce stimulační, v menším rozsahu alimentační, naopak výrazně je potlačena funkce kompenzační). Z tohoto důvodu mají jen omezenou uplatnitelnost obecné předpisy o odměňování, včetně úpravy minimální mzdy, a o sociálním či důchodovém zabezpečení. 21. Taktéž Ústavní soud je toho názoru, že stanovení výše minimální mzdy státem prostřednictvím nařízení vlády je činností ve veřejném zájmu, projevem hospodářské a sociální politiky státu, konkrétněji formou státní regulace trhu práce v rámci dané vládní politiky. V této oblasti má vláda široký prostor pro zhodnocení existence veřejného zájmu, kterým lze ospravedlnit její opatření, v daném případě zásahy do svobodného fungování trhu práce. Ústavní soud konstatuje, že odsouzení zařazení do práce ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou účastníky trhu práce a nelze je považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů (např. dle § 1 nařízení vlády č. 303/1995 Sb.); nenacházejí se tedy ve stejné situaci jako zaměstnanci, resp. v situaci vzájemně srovnatelné. Nelze-li tedy v daném případě srovnávat, nelze činit ani další kroky ústavního "testu diskriminace", tj. zkoumat, zda existuje objektivní a racionální ospravedlnění odlišného zacházení a přiměřený vztah mezi cílem a použitými prostředky (srov. nález IV. ÚS 27/07 z 1. 3. 2007). 22. Ohledně pasivní legitimace žalované 2 a 3 soud uvádí, že žalovaná 3 není organizační složkou státu příslušnou k požadovanému doplacení žalované částky, když se nejedná o působnost vymezenou zákonem č. 201/2002, o Úřadu pro za