55 C 495/2021 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 17. 4. 2019 smlouvu o půjčce [anonymizována dvě slova] [číslo], na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto čerpat finanční částku až do výše 50 000 Kč. Uvedená částka byla žalovanému poskytnuta převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal půjčenou jistinu spolu s příslušenstvím vrátit v 91 měsíčních splátkách po 1 007,77 Kč, počínaje dnem 15. 5. 2019. Žalovaný půjčku nesplácel řádně a včas. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka částku ve výši jistiny 47 197,64 Kč, částku ve výši 6 403,92 Kč představující úrok, částku ve výši 657 Kč představující poplatky a částku ve výši 49,82 Kč představující úrok z prodlení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 1. 11. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní s tím, že podle žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet půjčku, a to především na základě důkladného zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, které žalobkyně sama aktivně zjišťovala. 3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, jedná se proto o věc s cizím prvkem. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 4. Soud ve věci nařídil jednání na den 18. 1. 2022. Žalovaný svoji neúčast u jednání neomluvil, přestože mu předvolání bylo doručeno, a to náhradním způsobem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dále byla poučena o neúplné apelaci a o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. S ohledem na uvedené žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k doplnění důkazů. Soud žalobkyni vyhověl a poskytl jí lhůtu k doplnění dokazování v délce 15 dnů. Jednání bylo odročeno na den 3. 2. 2022. Žalobkyně však ani v dodatečné lhůtě dokazování nedoplnila. 5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav. 6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 17. 4. 2019 smlouva o půjčce„ [anonymizována dvě slova]“, na základě které žalobkyně umožnila žalovanému čerpat částku až do výše 50 000 Kč, a to převodem na účet č. [bankovní účet]. Ke dni zesplatnění dluhu žalobkyně požadovala uhradit částku ve výši 47 197,64 Kč představující jistinu, částku ve výši 6 403,92 Kč představující úrok, částku ve výši 657 Kč představující poplatky a částku ve výši 49,82 Kč představující úrok z prodlení. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splácet žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 1 007,77 Kč, a to vždy k 15. dni v měsíci. Celkem v 91 měsíčních splátkách. (Zjištěno z návrhu smlouvy o půjčce [anonymizována dvě slova] a její následné akceptace ze dne 17. 4. 2019). 7. Před uzavřením smlouvy o půjčce (spotřebitelského úvěru) zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného. Na základě tvrzení žalobkyně vyšla z kreditního obratu na běžném účtu žalovaného, který průměrně dosahoval výše 10 390 Kč měsíčně. V době poskytnutí úvěru měl žalovaný další závazky ve výši 3 464 Kč. Celková úvěrová angažovanost žalovaného tedy celkem činila 4 471 Kč (Zjištěno z podání žalobkyně ze dne 1. 11. 2021). 8. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. 9. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy a podacího lístku). 10. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné. 11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky, a to převodem na účet. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, a to spolu s příslušenstvím. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou. 12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto. 13. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. 18. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy se aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Co se týče předání samotného předmětu úvěru žalovanému – byla finanční částka převedena dne 17. 4. 2021 na účet žalovaného. Soud proto učinil právní závěr, že smlouva o úvěru jakožto reálný kontrakt skutečně uzavřena byla a žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednaných úroků. 21. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 22. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek