57 C 64/2022-22 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované dne [datum] poskytnut úvěr ve výši [částka], který měl být uhrazen do [datum] spolu poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Žalovaná poskytnutou částku úvěru ani poplatek za úvěr neuhradila. Pohledávka ze smlouvy byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (smlouva o úvěru z [datum], potvrzení o platbě, smlouva o postoupení pohledávek z [datum], výzvy k úhradě) učinil soud tento skutkový závěr s následujícím právním hodnocením: 3. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná dne [datum] podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ust. § 1810 a § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též„ zákon“), na základě níž byla žalované vyplacena částka [částka]. Účastníci smlouvy si sjednali závazek žalované uhradit právnímu předchůdci žalobkyně kromě této částky i částku [částka] jako poplatku za poskytnutí úvěru. Pohledávka ze smlouvy byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 4. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel smlouvu jako podnikatel, žalovaná byla v postavení spotřebitele, smlouvu je tedy třeba posoudit dle ust. § 2395 o.z. a zároveň podle ust. § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdce žalobkyně tedy byl povinen dle ust. § 86 odst. 1 zákona před uzavřením smlouvy posoudit spotřebitelovu schopnost splácet spotřebitelský úvěr na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, v případě nezbytnosti též nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Předloženými listinnými doklady není podle názoru soudu prokázáno, že takové šetření bylo provedeno a že tak právní předchůdce žalobkyně dostál povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení, nevyplývá z nich, zda a jakým způsobem si právní předchůdce žalobkyně zjišťoval úvěruschopnost žalované, případně zda byla prověřena prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací. Žalobkyně byla proto před jednáním soudem vyzvána k doplnění svých skutkových tvrzení o označení důkazů k této skutečnosti, v uvedeném směru žalobu nedoplnila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se nedostavila k ústnímu jednání dne [datum], nemohl soud vůči ní postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat ji k označení důkazů k prokázání jejího žalobního tvrzení, že před uzavřením smlouvy splnila svou zákonnou povinnost zjistit úvěruschopnost žalované. Soud proto vycházel z předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že toto žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala. 5. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 6. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES (dále též„ Směrnice“) v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 uvádí, že v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru je vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. 7. Výklad těchto ustanovení obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, C [číslo], podle kterého články 28 a 3 Směrnice musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 3 a 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátní právo, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 Směrnice musí jich být rovněž vykládány tak, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 8. Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele zmoci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 Směrnice, a nikoliv podle § 87 zákona. 9. Soud na danou věc tak aplikoval shora uvedené články Směrnice. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, jakým způsobem byla zjišťována úvěruschopnost žalované při sjednávání úvěru, soud posoudil předmětnou smlouvu uzavřenou účastníky jako absolutně neplatnou. Plnění poskytnuté žalované proto posoudil nikoli jako plnění poskytnuté na základě smlouvy o úvěru dle ust. 2395 o.z., ale jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o.z., podle kterého bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch mimo jiné plněním bez právního důvodu. [příjmení] [částka] byla žalované poskytnuta bez právního důvodu. Nárok žalobkyně tak soud shledal důvodným pouze v této částce včetně zákonného úroku z prodlení od [datum] do zaplacení, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta, neboť nárok na zaplacení částky [částka] jako poplatku za poskytnutí úvěru by mohla žalobkyně uplatnit pouze na základě platné smlouvy o úvěru. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 43,62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,81 % a úspěchu žalované v rozsahu 28,19 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky 300 Kč za každý ze [anonymizováno] úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí, výzva k úhradě, sepis žaloby) včetně [anonymizováno] paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].