70 C 85/2022-48 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu po žalovaném domáhala vyklizení bytové jednotky [číslo] nacházející se v domě [adresa] postaveném na pozemku parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], [katastrální uzemí], [územní celek] (dále také je jako„ byt“). Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně je výlučným vlastníkem této bytové jednotky a žalovaný je jejím synem, přičemž mu vzhledem k jeho složité bytové situaci umožnila v bytě bydlet. Z důvodu zhoršujících se osobních vztahů si již žalobkyně nadále nepřeje, aby se žalovaný v bytě zdržoval. Žalovaný je zdráv, je zaměstnán, žalobkyni přispívá pouze na služby spojené s užíváním bytu, přičemž žalobkyně již odmítá žalovanému zajišťovat jeho bytové potřeby. Ačkoli však žalobkyně opakovaně žalovaného vyzývala k opuštění bytu, žalovaný na tyto výzvy nijak nereagoval a z bytu se neodstěhoval. 2. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřil tak, že tento neuznává, kdy jednání žalobkyně shledává v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně se stala výlučným vlastníkem předmětného bytu na základě dohody dědiců po zemřelém otci žalovaného schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kdy žalovaný přenechal žalobkyni svůj dědický podíl. Při podpisu předmětné dohody měl žalovaný vůči žalobkyni absolutní důvěru a neměl sebemenší pochybnost o možném dalším soužití v bytové jednotce. Rovněž žalovaného nikdy nenapadlo, že by svého rozhodnutí mohl v budoucnu litovat. Je třeba rovněž zdůraznit, že jednání žalovaného v rámci dědického řízení bylo ovlivněno jeho mladickou naivitou a nezkušeností. Žalovaný po obdržení první výzvy od právního zástupce žalobkyně nabízel žalobkyni, že přistoupí na jakékoli podmínky společného bydlení, které žalobkyně dříve navrhovala, včetně těch finančních s tím, že na tyto je ochoten přistoupit i nyní. Žalovaný argumentoval, že žalobkyně byt užívá pravidelně pouze od úterý odpoledne do čtvrtka do rána, v letních měsících pak vůbec, kdy i ve spojení se skutečností, že žalovaný tráví veškerý čas ve svém pokoji, nemůže žalobkyni nijak svou přítomností obtěžovat. Žalovaný také uvedl, že se podílí na platbách spojených s užíváním bytu, kdy také nese své náklady spočívající v provádění drobných úprav, údržbě bytu či pořízení některého vybavení bytu. Žalovaný nepovažoval vzájemné vztahy účastníků za tak konfliktní, aby to odůvodňovalo požadavek žalobkyně na jeho vystěhování. 3. Ve věci samé soud provedl dokazování listinnými důkazy, které mu předložily obě strany, a dále výpovědí žalovaného, kdy dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 4. Žalobkyně je vlastníkem bytu [číslo] nacházejícího se v budově [adresa] zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], [katastrální uzemí], [územní celek] (informace o jednotce [číslo] nacházející se v budově [adresa] v [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví]). 5. Žalobkyně a žalovaný jsou v rodinném vztahu matka a syn. Žalovaný a pan [jméno] [celé jméno žalovaného] jakožto pozůstalí synové se žalobkyní jakožto pozůstalou manželkou uzavřeli v rámci dědického řízení po zesnulém otci, panu [příjmení] [jméno] [celé jméno žalovaného], posledně bytem [adresa], zemř. [datum], vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka] dohodu o vypořádání dědictví, na základě které, žalobkyně nabyla veškerý majetek spadající do dědictví po zesnulém (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum]). 6. Z účastnické výpovědi žalovaného soud zjistil, že žalovaný bydlí v bytě žalobkyně od června 2012, kam se se souhlasem žalobkyně přistěhoval z důvodu svého rozchodu s bývalou přítelkyní. Žalovaný od roku 2014 žalobkyni přispívá částkou 3 600 Kč na služby spojené s užíváním bytu, kdy v této částce není zahrnuto nájemné. Soužití s žalobkyní dle jeho subjektivního hodnocení bylo až do zahájení tohoto soudního řízení v pořádku, nyní je spíše negativní. Žalovaný má vysokoškolské vzdělání v oboru ekonomie a management a je od roku 2015 zaměstnán jako účetní s pracovním poměrem na dobu neurčitou a s čistým měsíčním příjmem okolo 30 000 Kč, přičemž jeho měsíční výdaje činí odhadem částku 10 000 Kč - 15 000 Kč. Žalovaný má také možnost vykonávat svou práci prostřednictvím home officu, přičemž výkon jeho činnosti není nijak vázán na předmětný byt. Žalovaný vlastní [značka automobilu] rok výroby [rok] a má naspořenu částku ve výši cca 2 000 000 Kč. Žalovaný je fyzicky i duševně zdráv, pouze trpí vysokým krevním tlakem, na který však neužívá žádné léky. Žalovaný uvedl, že vždy měl, a i nadále má v plánu se výhledově odstěhovat od žalobkyně, avšak současná situace mu to neumožňuje, neboť ceny bytů jsou vysoké (např. pronájem garsoniéry činí 15 000 Kč – 18 000 Kč měsíčně). Žalovaný uvedl, že po inzerátech kouká neustále, avšak na osobní prohlídce žádného bytu za dobu společného soužití nebyl. Žalobkyně vyzývala žalovaného opakovaně k vystěhování se z bytu, a to od roku 2019 pouze ústně, přičemž první písemná výzva z její strany mu byla doručena v listopadu 2021. Žalovaný si nepřeje se z bytu odstěhovat, neboť si není schopen hradit vlastní bydlení a má strach z finančních problémů, s čímž i souvisí obavy z případné ztráty zaměstnání. Navíc celá situace je pro žalovaného náročná i psychicky, kdy jde především o princip rodiny. 7. Žalobkyně žalovaného opakovaně písemně vyzývala k vyklizení předmětného bytu, a to z důvodu zhoršujících se osobních vztahů se žalovaným. Žalobkyně již dále nesouhlasila s tím, aby žalovaný v bytě setrvával, kdy však byla ochotna přistoupit na uzavření dohody se žalovaným, na základě které, by žalovaný ukončil užívání bytu do doby ne delší 2 měsíců. Žalobkyně dále žalovaného vyzvala k úhradě bezdůvodného obohacení za bezprávní užívání bytu proti vůli žalobkyně v částce 110 500 Kč představující obvyklé nájemné v dané lokalitě za období 13 měsíců (předžalobní výzva ze dne 22. 9. 2022 včetně kopie podacího lístku a opakovaná předžalobní výzva ze dne 27. 10. 2022 včetně kopie podacího lístku). 8. Návrh žalovaného na doplnění dokazování o výslech svědka [příjmení] [jméno] [jméno], [datum narození], který se měl vyjádřit k bezkonfliktní povaze žalovaného, jakož i o listiny – potvrzení o příjmech žalovaného a potvrzení o platbách žalobkyni, kdy tvrzení o příjmech žalovaného a o platbách žalovaného žalobkyni učinily strany za nesporné, soud pro nadbytečnost zamítl. 9. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl. Soud hodnotil provedené důkazy ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), samostatně i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení bytu byla podána po právu. 10. Dle § 1040 odst. 1 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. 11. Dle § 1041 odst. 1 o. z. musí ten, kdo se vydání věci domáhá, popsat věc takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu. 12. Dle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 13. Dle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 14. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1963 sp.zn. 5 Cz 3/63„ Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují.“ 15. Soud tedy nejprve zkoumal, zda je žalovaný schopen sám se živit a zda žalobkyně jakožto jeho matka nemá vůči žalovanému vyživovací povinnost, což zahrnuje i zajištění jeho potřeby bydlení. Soud tedy posuzoval, zda žalobkyně může odepřít žalovanému jakožto svému zletilému dítěti právo na bydlení v jejím bytě a zda žalovaný již jen nezneužívá svého práva ve vztahu k žalobkyni v případě, kdyby měl schopnost sám se živit a zajistit si své bydlení. Pod pojmem živit se je myšlena nejen možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je v něm zahrnuta i možnost samostatného bydlení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 26 Cdo 257/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 26 Cdo 962/2003 či nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10). 16. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem předmětného bytu, kdy zde nechala žalovaného, svého syna, od června roku 2012 bydlet z důvodu jeho rozchodu s jeho bývalou partnerkou, přičemž užívání bytu žalovaným bylo vázáno na trvání souhlasu žalobkyně. Žalovaný žalobkyni od roku 2014 přispíval pouze na služby spojené s užíváním bytu v částce 3 600 Kč. Žalobkyně od roku 2019 vyzývala žalovaného k od