11 C 253/2023-17 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované. Svůj nárok odůvodnila tím, že její dcera – žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. 8 Nc 131/2005-14 ze dne 16. 8. 2005 svěřena do výlučné péče matky a otci bylo stanoveno výživné. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č. j. 23 P 173/2012-190 ze dne 12. 2. 2018 byla posléze žalovaná svěřena do výlučné péče otce a zároveň byla žalobkyni uložena povinnost přispívat na výživu žalované částkou 1 500 Kč měsíčně, která byla později rozsudkem zdejšího soudu č. j. 0 P 26/2020-251 ze dne 23. 2. 2021 zvýšena na částku 3 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že se žalovaná v době rozhodování soudu o výživném připravovala na výkon budoucího povolání na soukromé Střední škole gastronomické a hotelové, s.r.o. a nebyla schopna se sama živit. V roce 2023 se pak vyučila v oboru kuchař-číšník/barman a dne 4. 9. 2023 oznámila žalobkyni, že se v oboru živit nechce, avšak chce nastoupit na dálkové studium na totožné škole s výukou 1x týdně a při tom bude pracovat ve společnosti mezinárodního prodejce oděvů [anonymizováno]. Žalobkyně je tak názoru, že je žalovaná již schopna se živit sama a vyživovací povinnost k žalované by tak měla být zrušena. Dodala, že se žalovaná k jejímu návrhu na dohodu o skončení vyživovací povinnosti ze dne 27. 9. 2023 nevyjádřila. 2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že se zrušením vyživovací povinnosti souhlasí a současně soud žádá o„ prominutí“ povinnosti hradit žalobkyni náklady řízení. Dodala, že se v roce 2023 vyučila v oboru kuchař/číšník v [obec] a do té doby jí žalobkyně hradila výživné podle soudního rozhodnutí. Poté se rozhodla pokračovat v nástavbovém studiu ukončeném maturitní zkouškou formou kombinovaného studia a od října 2023 školu navštěvuje 1x týdně. S ohledem na výši školného se rozhodla nastoupit do práce na pozici prodavačky ve [právnická osoba], avšak doposud nebyla do zaměstnání přijata a v případě neprojití výběrovým řízením bude nucena nastoupit na úřad práce. Jakmile se žalobkyně dozvěděla o tom, že se žalovaná chystá pracovat, dne 27. 9. 2023 jí kontaktovala s žádostí o zrušení výživného. 3. Při jednání konaném dne 5. 1. 2024 žalobkyně uvedla, že na podané žalobě trvá z důvodu právní jistoty v podobě vydaného rozsudku; žalobu vzít zpět nechce. Zároveň žádá, aby byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Soud by měl při stanovení povinnosti uhradit náhradu nákladů řízení žalované, potažmo při aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zohlednit to, že v září 2023 bylo žalobkyní výživné ještě hrazeno. Žalovaná na to uvedla, že se telefonicky domluvila s žalobkyní, že jí bude hradit výživné do listopadu 2023, neboť žalovaná zatím není zaměstnána. Nevidí však důvod, proč by tato okolnost měla být rozhodná pro stanovení povinnosti hradit náhradu nákladů řízení a nadále trvá na tom, aby jí tato povinnost uložena nebyla, neboť soudní řízení iniciovala žalobkyně, nikoliv ona. 4. Soud provedl v řízení dokazování v následujícím rozsahu a učinil tato jednotlivá skutková zjištění: 5. Soud vzal za své shodné tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), že žalovaná v roce 2023 vystudovala obor„ kuchař/číšník“, poté se rozhodla nastoupit na„ dálkové studium“ a zároveň se uchází o zaměstnání ve [právnická osoba]. Účastníci přitom v průběhu jednání konaném dne 4. 1. 2024 učinili nesporným, že žalovaná byla od 1. 9. 2023 schopna se živit sama. 6. Žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2018 č. j. 23 P 173/2012-190 svěřena do výlučné péče otce a žalobkyni jako matce žalované byla stanovena vyživovací povinnost částkou 1 500 Kč, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 0 P 26/2020-251, bylo výživné žalobkyně pro žalovanou zvýšeno na částku 3 000 Kč, počínaje dnem 1. 9. 2020 (prokázáno Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2021 č. j. 0 P 26/2020-251). 7. Skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Soud neprovedl důkaz výslechem žalované, elektronickou komunikací žalobkyně a žalované ze dne 4. 9. 2023 a ze dne 27. 9. 2023, Vysvědčením o závěrečné zkoušce, Výučním listem a Potvrzením o studiu, neboť je považoval za nadbytečné, když všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení věci byly zjištěny již provedeným dokazováním a účastníci na provedení těchto důkazů netrvali. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. 8. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 9. Žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2018, č. j. 23 P 173/2012-190, svěřena do výlučné péče svého otce a žalobkyni jako matce žalované bylo stanoveno výživné naposledy rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 0 P 26/2020-251. Žalovaná ukončila denní studium na střední škole a je od 1. 9. 2023 schopna se sama živit. 10. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně. 11. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost, která dle § 911 totožného zákona trvá do doby, dokud oprávněný není schopen sám se živit. Vyživovací povinnost byla v době rozhodování soudem naposledy stanovena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 0 P 26/2020-251, a to v částce 3 000 Kč měsíčně, počínaje od 1. 9. 2020. 12. V daném případě se v průběhu soudního řízení stalo nesporné a soud tedy vzal za prokázané, že žalovaná je schopna se od 1. 9. 2023 živit sama. Z daného lze dovodit, že již nabyla schopnosti sama se živit a v souladu se shora citovaným ust. § 910 odst. 1 a § 911 občanského zákoníku tak již netrvá vyživovací povinnost žalobkyně k žalované. Z daného důvodu soud vyživovací povinnost žalobkyně k žalované s účinností od 1. 9. 2023 zrušil. 13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 150 o. s. ř., neboť soud shledal mimořádné okolnosti pro to, aby náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal. Zejména přihlédl k tomu, že se jedná o řízení, kde účastníci již z povahy věci jsou příbuzensky spojeny, a to dokonce v linii přímé. Soud dále zdůrazňuje, že rozsudek o zrušení vyživovací povinnosti má deklaratorní charakter (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 459/2010), tedy soud toliko osvědčuje nastání určité skutečnosti k určitému okamžiku a rozsudkem nevzniká žádná povinnost, která by se dala vymoci. V daném případě přitom žalovaná souhlasila se zrušením vyživovací povinnosti, nezavinila tak nijak, že řízení bylo dále vedeno, a důvodem, proč bylo později pokračováno v řízení a žalobkyně nevzala žalobu zpět, byl požadavek žalobkyně na písemný rozsudek z důvodu právní jistoty. Není přitom ani rozhodné, zda žalobkyně žalované od září 2023 včetně nějaké další finanční prostředky hradila i přesto, že žalovaná byla schopna se od 1. 9. 2023 živit sama. Pokud tak učinila, bylo to z její dobrovolné vůle a s ohledem na předestřené okolnosti to nemá na aplikaci § 150 o. s. ř. vliv. S ohledem na tyto skutečnosti tak nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni reparovala náklady řízení, které žalobkyně v souvislosti s tímto řízením a pouze ze své vůle vynaložila.