42 C 234/2023-40 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala vůči žalované zaplacení částky shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], se žalovanou uzavřela, po prověření úvěruschopnosti v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, dne 17. 5. 2022, smlouvu o úvěru. Na základě smlouvy poskytla žalované částku 46 945,42 Kč. Žalovaná poskytnuté peněžní prostředky ve stanovené době, tedy do 15. 3. 2023, nevrátila, a společnost tak pohledávku postoupila žalobkyni. Žalovaná neuhradila ničeho ani na výzvu předžalobní. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná. 3. V řízení bylo provedenými listinnými důkazy prokázáno, že společnost [právnická osoba], (dále jen„ společnost“), uzavřela se žalovanou dne 17. 5. 2022, smlouvu o úvěru (smlouvou o úvěru). Na základě smlouvy poskytla za dobu jejího trvání žalované částku 35 094,17 Kč (potvrzení o provedené platbě z 6.6.2022, z 3.6.2022, z 2.6.2022, z 17.5.2022, přehled provedených plnění, potvrzení o provedené platbě z 21.10.2022, z 22.9.2022, z 25.8.2022, z 15.7.2022, z 14.6.2022, z 8.6.2022, z 8.6.2022). Žalovaná vrátila společnosti na tento úvěr částku 17 536 Kč, a to před postoupením pohledávky. Pohledávka za žalovanou byla žalobkyni následně postoupena (smlouva o postoupení pohledávky s přílohou, oznámením o postoupení, podacím lístkem). Žalovaná neuhradila ničeho dalšího ani na výzvu předžalobní (výzvou, dokladem o odeslání). Po podání žaloby uhradila 5 000 Kč, a to dne 14. 7. 2023, žalobkyně proto žalobu co do této částky vzala zpět. [příjmení] v řízení netvrdila ani neprokázala. 4. Soud provedené důkazy hodnotil podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) a po právní stránce věc posoudil následovně: 5. Mezi společností, jež pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovaným byla uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. o. z. 6. Společnost uzavřela smlouvu na straně poskytovatele v postavení podnikatele a žalovaná na straně spotřebitele. Smlouvy podléhají režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. 7. Podle ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen mínusem za prodej majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti, taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit, příp. si je nechá od žadatele doložit. 9. Z důkazů nevyplývá, že by společnost, jako poskytovatel úvěru jakkoli posuzovala úvěruschopnost žalované, u žalované nevyplývají její dosavadní dluhy, skutečné příjmy, příp. její skutečné vyživovací povinnosti, ani její ostatní majetkové poměry. Z důkazů rovněž nevyplývá, že by žalovaná předložila jakékoliv listiny prokazující její finanční situaci. Žalobkyně úvěruschopnost neověřovala vůbec, ač v žalobě tvrdila opak. Z ničeho též nevyplývá, že by žalovaná byla prověřena prostřednictvím registrů uvedených v žalobě, a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informací o majetkových poměrech společnost při poskytování úvěru vycházela. 10. Dle ust. § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Z důkazů nevyplývá, že by společnost jako poskytovatel úvěru měla takové výsledky k posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele, z nichž by nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou. 11. Dle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Společnost poskytla žalované jistinu ve výši 25 000 Kč s tím, že žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 46 945,42 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva je neplatná, je třeba jakákoli další plnění, jež by převyšovala poskytnutou jistinu úvěru, považovat za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. V návaznosti na učiněné skutkové závěry je třeba konstatovat, že žalovaná částka 46 945,42 Kč nemá oporu v provedených důkazech, když z dokladů o plnění jednoznačně vyplynulo, že žalovaná čerpala 35 094,17 Kč, a vrátila částku 17 536 Kč. Provedením odečtu těchto částek, a dále částky 5 000 Kč, do níž vzala žalobkyně návrh částečně zpět, je patrné, že žalovaná čerpala pouze částku 12 558,17 Kč, nikoli 46 945,42 Kč. S ohledem na shora uvedené soud shledal žalobu důvodnou co do částky 12 558,17 Kč, jež představuje čerpanou nevrácenou jistinu, a toto promítl do výroku I. rozsudku, a nedůvodnou co do částky 29 387,25 Kč, což promítl do výroku II. rozsudku. Příslušenství pohledávky soud posoudil dle § 1970 o. z., jeho výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do částky 5 000 Kč řízení zastavil, s ohledem na zpětvzetí učiněné před rozhodnutím ve věci samé, a to dle § 96 o. s. ř., a to ve výroku III. tohoto rozsudku. 12. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 548,86 Kč, přičemž tato částka představuje 25,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,6 % a úspěchu žalobce v rozsahu 37,4 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 878 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 46 945,42 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.