55 C 220/2025-36 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 63 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal daný úvěr vrátit v pravidelných denních splátkách nejpozději do , datum, a dále s dalšími poplatky a úroky. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že zjistila u žalovaného informace o celkovém počtu členů domácnosti žijících ve společně hospodařící ve společné domácnosti s žalovaným, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti s žalovaným majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené žalovaným, čisté měsíční příjmy žalovaného jím uvedené, ověřené měsíční výdaje a další. Žalobkyně ověřila žalovaného v následujících registrech: výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů, výpis z registru PČR hledaných osob, výpis z registru politicky aktivních osob, výpis katastrálního rejstříku, výpis z registru sankční seznamy a interní registry historie klienta. Žalobkyně ověřila žalovaného v rejstřících NRKI a BRKI a ověřila příjem žalovaného ve výši 31 713 Kč. Žalovaný neplatil úvěr řádně a včas. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.2. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Bulharské republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, a to dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení je pak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu předmětného nařízení a žalovaný jakožto spotřebitel má bydliště na území ČR. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž podle něj je rozhodným právem právo české.3. Ve věci je možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, soud proto podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval účastníky usnesením ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání projevila souhlas přímo v žalobě, žalovaný projevil souhlas tím, že se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřil (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 63 000 Kč a žalovaný se zavázal, že tento úvěr splatí v pravidelných denních splátkách, případně měsíčních splátkách s úrokovou sazbou 1,07 % denně a s poplatkem 1,99 % z čerpané částky, přičemž konec doby platnosti kreditního rámce připadl na , datum, . Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení dluhu v případě prodlení žalovaného (prokázáno smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru, předpisem denních splátek, informacemi pro spotřebitele, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru, souhlasem se zpracováním osobních údajů, všeobecnými obchodními podmínkami, autorizací ověření totožnosti, bankID výpisem). Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného skrz informace poskytnuté žalovaného a dle jeho zápisu ověřila měsíční příjem žalovaného jakožto částku 31 713 Kč (prokázáno výpisem o posouzení úvěruschopnosti, identifikovanými příjmy, obecnými principy posuzování a filozofie společnosti). Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně částku ve výši 5 500 Kč (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní výzvou, podacím lístkem).5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 500 Kč a ten se zavázal jej s poplatky a úroky vrátit žalobkyni v pravidelných denních/měsíčních splátkách. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:7. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.8. Mezi účastníky byla adhezním způsobem dle § 1798 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a distančním způsobem dle § 1820 a násl. o. z., uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. Smlouvu o úvěru žalobkyně uzavřela v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, pročež tato smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, je platná, neboť žalobkyně posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž bylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet – žalobkyně nevycházela pouze z tvrzení poskytnutých ze strany žalovaného, ale vycházela taktéž z poměrně detailního hodnocení žalovaného podle doložených dokladů a informací z veřejných registrů. Žalovaný nesplnil smluvní povinnosti a ocitl se v prodlení ve smyslu § 1968 o. z. Žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. a též příslušenství (§ 513 o. z.).9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 840,46 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.