55 C 258/2025-30 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku v záhlaví s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o hotovostním úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 800 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit jej ve splátkách se sjednaným úrokem 9,99 % ročně. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a dostal se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a přistoupila ke dni , datum, k zesplatnění úvěru. Na svůj dluh žalovaný zaplatil částku 108 246,35 Kč. Zbytek dluhu žalovaný neuhradil ani po předžalobní výzvě.2. Ve věci je dán cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou založenou dle práva Polské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.3. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svojí organizační složkou a strana žalovaná má bydliště v ČR.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o hotovostním úvěru, na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 800 000 Kč a on se zavázal splatit jej ve splátkách se sjednaným úrokem 9,99 % ročně. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a dostal se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a přistoupila ke dni , datum, k zesplatnění úvěru. Na svůj dluh žalovaný zaplatil částku 108 246,35 Kč. Zbytek dluhu neuhradil ani po předžalobní výzvě (důkazy: žádost o poskytnutí úvěru, žádost o zřízení účtu, SMS potvrzení, smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu, VOP, podmínky pro poskytování úvěrů, sazebník, odstoupení od smlouvy, předžalobní výzva, doklady o doručení).5. Podle žalobkyně měla při sjednávání zápůjčky prověřovat úvěruschopnost žalovaného tak, že ověřila jeho příjem částkou 40 000 Kč měsíčně z výpisů z jejího bankovního účtu, přičemž žalovaný uvedl příjem ve výši 40 000 Kč měsíčně. Stran výdajů uvedl částku 2 500 Kč, avšak žalobkyně stanovila jeho životní výdaje podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 7 360 Kč. Žalobkyně měla dále k ukazateli DSTI stanovit hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, který v tomto případě činil 34 % po poskytnutí úvěru. Žalobkyně dotazem do CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 1 500 Kč. Příjem tak měl být dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů (důkazy: výpis z registru o žalovaném, výpis mkonto).6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb, občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).9. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.10. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.11. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.12. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 an. o. z., přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Žalobkyně soudu doložila listiny, ze kterých vyplývá, že dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a to na základě interních a externích databází, přičemž taktéž zkoumala příjmy a výdaje žalovaného za období před poskytnutím úvěrů na základě výpisů z bankovního účtu žalovaného. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, dospěl soud, s ohledem na uvedená zákonná ustanovení, k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí v plném rozsahu vyhověl.16. O příslušenství pohledávky pak soud rozhodl v souladu s § 1968 a § 1970 o. z., ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 73 371,90 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 30 429 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 760 703,72 Kč sestávající z částky 11 380 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 490 Kč ve výši 7 452,90 Kč.18. Za úkon ve věci ze dne , datum, (písemné podání) soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně měla již v samotné žalobě tvrdit rozhodné skutečnosti, aby ji soud nemusel dodatečně vyzývat k doplnění.