10 C 5/2026-18 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou účastníci uzavřeli , datum, . Dle žalobních tvrzení žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalované úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit a současně hradit jeho úroky v měsíčních splátkách po 7 500 Kč splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou , datum, . Dlužnou částku pak neuhradila ani po opakovaných upomínkách, a žalobkyně proto dne , datum, přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalobkyně podanou žalobou požaduje zaplacenídlužné jistiny ve výši 50 000 Kč, nákladů na upomínkování ve výši 1 000 Kč dle čl. V.4 smlouvy a zákonný úrok z prodlení za dobu od , datum, do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci se souhlasem účastníků jednal dle ust. § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. S tímto postupem účastníci souhlasili, žalobkyně výslovně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaný konkludentně, když nesdělil nesouhlas s daným postupem k výzvě soudu obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:5. Dne , datum, uzavřeli žalobkyně a žalovaná smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnou žalované úvěr výši 50 000 Kč. Tento úvěr se žalovaná zavázala splatit do , datum, a současně se zavázala hradit úrok ve výši 15 % měsíčně v pravidelných měsíčních platbách po 7 500 Kč (nezahrnujících úhradu jistiny). Celkem měla žalovaná na základě smlouvy uhradit žalobkyni 140 000 Kč; ve smlouvě byla specifikována RPSN 436 % (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru z , datum, č. , hodnota, , předsmluvními informacemi a detailem pohybu k verifikační platbě 1 Kč).6. Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně k dispozici údaj ověřený výpisy z účtu o tom, že žalovaná má pravidelný příjem ve výši 32 500 Kč a pravidelné výdaje ve výši 19 000 Kč (prokázáno posouzením úvěruschopnosti spotřebitele – Příloha č. , hodnota, ke smlouvě č. , hodnota, ).7. Dne , datum, žalobkyně poskytla žalované částku 50 000 Kč (prokázáno Detailem pohybu – Bezhotovostní platba). Druhou část úvěru dle smlouvy obdržela společnost , právnická osoba, jako úhradu předchozího závazku žalované (prokázáno detailem pohybu k platbě 50 000 Kč).8. Upomínkami z , datum, a , datum, žalobkyně vyzývala žalovanou k okamžité úhradě dosud nesplacené splátky splatné , datum, (prokázáno upomínkou č. , hodnota, a upomínkou č. , hodnota, ).9. Dopisem z , datum, žalobkyně zesplatnila dlužnou částku ze smlouvy o úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě celkové částky 82 131,61 Kč. Současně žalovanou upozornila na možnost podání žaloby (prokázáno dopisem z , datum, včetně poštovního podacího lístku)10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:11. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně , datum, poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru, v níž se žalovaná zavázala úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 15 % měsíčně, s RPSN 436 %. Za této situace se soud musel na prvním místě zabývat otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy a jejího souladu s dobrými mravy. V tomto směru pak soud dospěl k závěru, že smlouva se svými podmínkami, které lze označit jako lichevní, dobrým mravům zjevně příčí, a z tohoto důvodu je absolutně neplatná ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb.12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu již v minulosti opakovaně dovodila, že s přihlédnutím k dalším okolnostem případu je obvykle v rozporu s dobrými mravy výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zjištění o nemravné výši úroků pak vede k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, který se ostatně za splnění dalších podmínek může promítnout nejen do nalézacího, ale dokonce i do exekučního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu z 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, usnesení Nejvyššího soudu z 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020, rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020, a tam citovaná rozhodnutí).13. Jak vyplývá z databáze ARAD vedené Českou národní bankou, v květnu 2023 byly bankami úvěry na spotřebu domácnostem poskytovány s průměrnou roční úrokovou sazbou 8,15 % a s průměrným RPSN 8,37 %.[footnoteRef:1] V případě smlouvy uzavřené žalobkyní a žalovanou tedy přesahovala RPSN (436 %) více než padesátinásobně průměrnou RPSN, a i sjednaná úroková sazba (15 % měsíčně, tj. 180 % ročně) dosahovala více než dvacetinásobku bankovního průměru. Splátkový kalendář byl nadto pro žalovanou spotřebitelku konstruován zvláště nevýhodným způsobem, neboť dohodnuté splátky v sobě nezahrnovaly žádné platby na jistinu. Rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy za těchto okolností soud považuje za zcela očividný. [1: Viz https://www.cnb.cz/arad/#/cs/display_link/set_1190. ]14. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné moderovat ve smyslu § 577 o. z., neboť by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem § 577 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace vychází rovněž z judikatury Soudního dvora EU, která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik vyvarovat (viz rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18 – C-351/18).15. Absolutní neplatnost se pak v daném případě týká celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Dle názoru zdejšího soudu by žalobkyně bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích smlouvu o úvěru s žalovanou neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Ke shodným závěrům již ostatně v případě obdobných úvěrových smluv opakovaně dospěl rovněž odvolací Městský soud v Praze (srov. např. rozsudky z 10. 1. 2023, č. j. č. j. 35 Co 345/2022-56, či z 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).16. Za této situace nelze než uzavřít, že uzavřená smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 o. z. jako celek. K neplatnosti podle § 588 o. z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rovněž dle ustálené judikatury Soudního dvora má vnitrostátní soud „z úřední povinnosti posoudit zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné“ (rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, bod 32; také viz rozsudek z 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05, bod 38).17. Tento závěr soud učinil i s vědomím principů smluvní autonomie a pacta sunt servanda, jakož i zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů a ochranou spotřebitele.18. Z tohoto důvodu soud nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., neboť poskytnutím finančních prostředků bez platné smlouvy žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu. Žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající čerpané částce 50 000 Kč. Žalovaná pak v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by toto bezdůvodné obohacení již žalobkyni byť jen zčásti vydala. Povinnost žalované uhradit žalobkyni tuto částku tedy trvá, a ohledně částky 50 000 Kč proto soud žalobě vyhověl. O povinnosti k zaplacení úroku z prodlení soud rozhodl podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.19. Žalobu soud shledal nedůvodnou ohledně požadavku na zaplacení nákladů na uplatnění pohledávky paušalizovaný