18 C 77/2021-33 — Obvodní soud pro Prahu 5

Podaným návrhem se žalobkyně domáhala, aby soud zavázal žalovanou k zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí služby [anonymizováno] [číslo] ze dne 26. 11. 2019, na jejímž základě se žalobkyně jako provozovatel dobíjecích stanic pro dobíjení elektrických vozidel zavázala poskytovat žalované službu zahrnující možnost dobíjet za sjednaných podmínek elektrické vozidlo v jednotlivých dobíjecích stanicích žalobkyně prostřednictvím poskytnuté čipové karty, poskytnout čipovou kartu [číslo] umožnit přístup na webové stránky k využívání infrastruktury žalobkyně a žalovaná se zavázala za poskytované služby uhradit sjednanou cenu stanovenou dle ceníku žalobkyně účinného do 31. 12. 2019 ve výši 450 Kč bez DPH za kalendářní měsíc a kartu, což je 2 700 Kč bez DPH za pololetí a kartu. Od změny ceníku účinné od 1. 1. 2020 byla žalovaná s účinností od 1. 3. 2020 povinna hradit za služby poskytnuté žalobkyní paušální částku 200 Kč bez DPH za měsíc a kartu a současně 6,20 Kč bez DPH za každou dobitou kWh. Žalobkyně vyúčtovala žalované fakturou [číslo] poskytnuté služby za 2. pololetí roku 2019 na částku 635,25 Kč s DPH splatnou dne 3. 2. 2020, dále fakturou [číslo] poskytnuté služby za období od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 (leden až duben 2020 žalobkyně neúčtovala, protože přecházela na nový systém) na částku 1 342 Kč s DPH splatnou dne 28. 8. 2020 a fakturou [číslo] vyúčtovala žalobkyně žalované poskytnuté služby za období od 1. 7. 2020 do 12. 1.2021 na částku 2 069,22 Kč s DPH splatnou 3. 2. 2021. Žalovaná ani jedno z výše uvedených vyúčtování žalobkyni neuhradila, přestože ji k tomu žalobkyně opakovaně upomínala, naposledy dopisem ze dne 12. 5. 2021. Žalobkyně žádá přiznat i zákonný úrok z prodlení vždy ode dne následujícího po splatnosti každé jednotlivé faktury a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Dne 26. 11. 2019 uzavřela žalobkyně se žalovanou jednající svým likvidátorem smlouvu o poskytnutí služby [anonymizováno] [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala jako provozovatel sítě dobíjecích stanic pro dobíjení elektrických vozidel zavázala poskytovat žalované službu zahrnující možnost dobíjet za sjednaných podmínek elektrické vozidlo v jednotlivých dobíjecích stanicích žalobkyně prostřednictvím poskytnuté čipové karty, poskytnout čipovou kartu a umožnit přístup na webové stránky k využívání infrastruktury žalobkyně a žalovaná se zavázala za poskytované služby uhradit cenu v souladu s ceníkem dle faktury, přičemž žalobkyně byla oprávněna s účinností k prvnímu dni kalendářního roku ceník jednostranně změnit. Žalobkyně předala žalované dne 26. 11. 2019 čipovou kartu [číslo]. Od 1. 1. 2020 do 29. 2. 2020 činila cena za služby 450 Kč bez DPH za kalendářní měsíc a kartu, pro období od 1. 3. 2020 pak 6,20 Kč bez DPH za každou dobitou kWh a 200 Kč bez DPH za měsíc a kartu za administrativní zpracování karty. Žalobkyně vyúčtovala žalované fakturou [číslo] ze dne 13. 1. 2020 poskytnuté služby za 2. pololetí roku 2019 na částku 525 Kč bez DPH, tj. 635,25 Kč s DPH splatnou dne 3. 2. 2020. Žalobkyně dále fakturou [číslo] ze dne 7. 8.2020 vyúčtovala poskytnuté služby za období od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 na částku 1 342 Kč s DPH splatnou dne 28. 8. 2020, částka sestává z poplatku 200 Kč za administrativní zpracování karty a částky 909,09 Kč za spotřebu za měsíc květen ve výši 57,237 kWh a za měsíc červen ve výši 89,39 kWh při ceně 6,20 Kč za kWh. Žalobkyně dále vyúčtovala fakturou [číslo] žalované poskytnuté služby za období od 1. 7. 2020 do 12. 1.2021 na částku 2 069,22 Kč s DPH splatnou 3. 2. 2021, částka sestává z poplatku 200 Kč za administrativní zpracování karty a částky 1 510,10 Kč za spotřebu ve výši 243,56 kWh. Žalovaná ani na jednu z těchto faktur ničeho nezaplatila. Žalobkyně následně vyzvala žalovanou upomínkou ze dne 18. 2. 2020 a ze dne 10. 3. 2020 k úhradě faktury [číslo] upomínkou ze dne 15. 9. 2020 a ze dne 29. 9. 2020 k úhradě faktury [číslo] upomínkou ze dne 18. 2. 2021 a ze dne 11. 3. 2021 k úhradě faktury [číslo]. Nakonec vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 12. 5. 2021. Po právní stránce soud posoudil věc takto: Podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Podle § 1721 o. z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V dané věci soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena jako smluvní typ výslovně neupravená nepojmenovaná smlouva, na základě které žalobkyně umožnila žalované dobíjet elektrické vozidlo v jednotlivých svých dobíjecích stanicích prostřednictvím poskytnuté čipové karty, čímž vznikla žalované povinnost za poskytnuté služby uhradit žalobkyni sjednanou cenu, kterou jí žalobkyně vyúčtovala. Tuto svoji povinnost však žalovaná ani částečně nesplnila, a proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši sazby stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. má žalobkyně rovněž právo na zaplacení minimálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, neboť se jednalo o smluvní závazek vyplývající z podnikatelské činnosti účastníků. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má zcela procesně úspěšná žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v celkové výši 1 600 Kč spočívají v zaplaceném soudním poplatku 1 000 Kč a v paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony (výzva k plnění, sepsání žaloby) po 300 Kč podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. Třídenní lhůta ke splnění obou povinností byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.