42 C 490/2020-93 — Obvodní soud pro Prahu 5

1.Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 13 351 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v úhradě do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně na základě rozhodnutí Odvolacího [anonymizována dvě slova] [obec] [číslo jednací] Částky uvedené v cestovních příkazech vystavených žalobcem neodpovídaly částkám uvedeným v daňových dokladech, k čemuž došlo chybným převodem cizí měny na české koruny. Žalobce nárokoval výdaje za ubytování a diety ve třech žádostech o schválení způsobilých výdajů ze dne 20.9.2011, 19.12.2011 a 25.4.2012, které vyhotovil a podepsal žalovaný. Tyto skutečnosti vyplynuly ze zprávy o daňové kontrole. Žalovaný ani přes výzvu žalobce dosud dlužnou částku neuhradil. 2.Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nárok žalobce neuznává, se že jednalo o výdaje za služební cesty tří zaměstnanců a částka mu nebyla vyplacena. Chyba měla být zjištěna nadřízeným pracovníkem, který ověřoval žádosti vypracované žalovaným. Žalobce měl chybu zjistit již po obdržení auditní zprávy v roce 2014 a žalovaný tak vznesl námitku promlčení. 4.Ohledně právního posouzení soud postupoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen ZP) a podpůrně také občanským zákoníkem. Podle § 250 ZP zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Byla-li škoda způsobena také porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 52 a 255. Podle § 629 občanského zákoníku trvá promlčecí lhůta tři roky. Podle § 636 o.z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Podle § 620 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. 5.Vzhledem k uplatnění námitky žalovaným se soud nejprve zabýval tím, zda došlo k promlčení nároku žalobce na náhradu škody a dospěl k závěru, že nikoli. K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Při posuzování otázky, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoli z jeho předpokládané vědomosti o této škodě. Žalobce se o škodě a o tom, kdo za ni zodpovídá, dozvěděl až dnem, kdy došlo k úhradě pokuty, tedy vzniku škody po doručení rozhodnutí správního orgánu. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001, 25 Cdo 1836/2001). Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 479/2010). Soud považoval za datum určující počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty okamžik zaplacení vzniklé škody, tedy pokuty [anonymizováno] úřadu tedy 13.2.2020 a 22.5.2020. Pokud byla žaloba podána dne 21.10.2020, k uplynutí této subjektivní promlčecí tříleté lhůty nedošlo. I objektivní desetiletá promlčecí lhůta dosud neuplynula. 6.Na základě provedených důkazů byl zjištěn tento skutkový stav: Žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] pracovní smlouvu na pozici [zaměstnání] [anonymizováno] ve znění změny ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] (prokázáno citovanými smlouvami) Rozhodnutím Odvolacího [anonymizována dvě slova] [číslo jednací] byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně, rozhodnutí nabylo právní moci dne 12.2.2020 (prokázáno citovaným rozhodnutím) Žalovaný vystavil dne 20.9.2011, 19.12.2011 a 25.4.2012 žádosti o schválení způsobilých výdajů. (prokázáno citovanými žádostmi) Auditem Ministerstva [anonymizováno] ze dne [datum] bylo zjištěno neoprávněné vynaložení veřejných výdajů ve výši 13 349,49 Kč (prokázáno citovaným auditem) Dne 13.1.2016 uzavřel žalobce se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.1.2016 (prokázáno citovanou dohodou) Žalobce zaplatil vzniklou škodu dne 22.5.2020 částkou 11 348 Kč a dne 13.2.2020 částkou 2 003 Kč (prokázáno citovaným výpisem z účtu) Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. (prokázáno citovanou výzvou) Z dalších listinných důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti relevantní pro rozhodnutí. 7.Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo žalobcem prokázáno současně, že žalovaný zaviněně porušil pracovní povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním tím, že v žádostech o schválení způsobilých výdajů provedla třikrát chybnou měnovou konverzi, čímž vznikla žalobci škoda poté, co musel částku 13 351 Kč uhradit do státního rozpočtu. Byl tak prokázán vznik a výše škody a současně příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, resp. porušením pracovních povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů a vznikem škody. Pokud žalovaný tvrdil, že vzniklá škoda měla být zjištěna již dávno a že její žádost měla být nadřízeným pracovníkem zkontrolována, takové skutečnosti v řízení prokázány nebyly. Soud tak uzavřel, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu a žalobě v plném rozsahu vyhověl ve smyslu § 250 ZP tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 8.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, kdy žalobce žádné náklady nepožadoval.