25 C 39/2023-81 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 376 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaný s ní uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 60 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet společně s úrokem z úvěru ve 42 měsíčních splátkách po 4 646 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 134,21 % ročně splácet prostřednictvím měsíčních splátek počínaje měsícem listopad 2018, což však nečinil řádně a včas, když zaplatil pouze splátky za listopad 2018 až prosinec 2021. Protože nezaplatil další sjednané splátky, došlo k zesplatnění úvěru, když dlužná částka sestává z nové jistiny ve výši 24 810,59 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 968,58 Kč (0,1 % z nové jistiny od 22. 3. 2022 do 25. 10. 2022) a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 88,2 % ročně. 2. Žalovaný uvedl, že by byl schopen dluh splácet měsíčními splátkami, poukázal ale rovněž na to, že další žaloba, podaná proti němu stejnou žalobkyní, byla v minulosti zamítnuta (sp. zn. [spisová značka]). 3. Soud provedl listinné důkazy navržené žalobkyní a po jejich zhodnocení postupem podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) učinil tento závěr o skutkovém stavu: 4. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 60 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet prostřednictvím 42 měsíčních splátek, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 134,21 % ročně, RPSN 134,21 % (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 17. 10. 2019). Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného (jednotlivé listinné důkazy jsou ve spise založeny, s ohledem na následné právní hodnocení je soud samostatně neposuzoval). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky dopisem ze dne 14. 2. 2022. 5. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný na tuto smlouvu již zaplatil částku 165 964 Kč. 6. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav hodnotil podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), kdy smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ust. § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle ust. § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 134,21 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR nejvýše 9,41 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou„ mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). 11. V posuzované věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 134,21 % ročně. Výše takového úroku přesahuje výše zmíněnou maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy téměř třináctkrát. Podle smlouvy měl žalovaný vrátit částku 195 132 Kč, tedy více než dvojnásobnou oproti poskytnuté částce 60 000 Kč. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje v podstatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11. 12. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71). 13. Soud tak dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci [anonymizováno] [číslo], [příjmení] ca [právnická osoba] či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). K příkladu lze uvést čl. 6 smlouvy, dle kterého v případě prodlení klienta s úhradou kterékoli splátky či její části vzniká klientovi povinnost uhradit poskytovateli smluvní pokutu či dochází k automatickému zesplatnění dluhu, přitom součástí splátky je kromě jistiny právě i sjednaný úrok. 14. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Jestliže soud smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, dospěl zároveň k závěru, že nárok žalobkyně může být posouzen jen jako nárok z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 60 000 Kč, o kterou se žalovaný bez spravedlivého důvodu obohatil. Žalovaný však již na splátkách žalobkyni zaplatil částku 165 964 Kč, svou povinnost vrátit bezdůvodné obohacení tak již zcela splnil. 16. Z všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, kdy procesně zcela úspěšnému žalovanému náklady nevznikly.