70 C 317/2025-10 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 11. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 251 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalobkyně je příjemcem příspěvku placeného vlastníkem motorového vozidla, jež je provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobkyně zjistila, že osobní automobil se zdvihovým objemem válců motoru nad 2 500 cm3, reg. zn. , SPZ, (dále jen „vozidlo“) je evidován jako provozované vozidlo, provozovatelem je žalovaný. Žalovaný neměl v období od 20. 12. 2024 do 5. 4. 2025 sjednáno pojištění odpovědnosti, vozidlo tak bylo 107 dní nepojištěno. Žalobkyni proto vznikl nárok na příspěvek do garančního fondu, jehož výše činí 9 951 Kč, a poplatek spojený s vymáháním ve výši 300 Kč. Žalovaný nezaplatil ničeho.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Jelikož v řízení bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci řízení s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, postupoval soud podle ust. § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.4. Ve věci je přítomen cizí prvek daný státní příslušností žalovaného. Soud se proto nejdříve zabýval svojí mezinárodní příslušností a rozhodným právem. Soud s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém aplikoval nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), konkrétně obecné pravidlo příslušnosti v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, podle něhož mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu, kde mají bydliště. Žalovaný měl bydliště na území České republiky ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis, proto je dána mezinárodní příslušnost českého soudu. Rozhodné právo je právo české s odkazem na čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).5. Z listinných důkazů založených ve spise vyplývají skutková zjištění, že žalobkyně vyzvala žalovaného dne 25. 4. 2025 k úhradě dlužné částky 9 951 Kč s tím, že ke každému vozidlu zapsanému v registru musí být uzavřeno povinné ručení, a pokud vozidlo není pojištěno, jsou jeho vlastník a provozovatel povinni společně a nerozdílně zaplatit příspěvek do garančního fondu žalobkyně. Z informací, které má žalobkyně k dispozici od pojišťoven, zjistila, že vozidlo RZ , SPZ, , osobní automobil se zdvihovým objemem válců motoru nad 2 500 cm3, nebylo v období od 20. 12. 2024 do 5. 4. 2025 pojištěno (zjištěno z výzvy k úhradě příspěvku do garančního fondu ČKP ze dne 25.4.2025). Žalovaný na výzvu nereagoval, a tak mu byla dne 23. 7. 2025 zaslána upomínka (zjištěno z upomínky ze dne 23. 7. 2025). Veškeré upomínky byly bez reakce, a tak dne 20. 8. 2025 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva prostřednictvím právní zástupkyně žalobkyně (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 20. 8. 2025 včetně podacího lístku).6. Soud učinil skutkový závěr, že žalovaný coby vlastník a provozovatel shora uvedeného vozidla provozoval bez povinného pojištění odpovědnosti z provozu vozidlo a příspěvek do garančního fondu ani přes opakované výzvy žalobkyně neuhradil, proto dluží v žalobě požadovanou částku.7. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z ust. § 6 odst. 1 zák. č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „zákon“), neboť provozoval své vozidlo bez sjednaného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, proto mu vznikla povinnost podle ust. § 45 odst. 2 uvedeného zákona uhradit příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem, a to ve výši, která se dle ust. § 45 odst. 3 zákona určí jako součin počtu dní, kdy byla porušována povinnost podle ust. § 6 odst. 1 zákona, a výše denní sazby podle druhu vozidla (podle ust. § 5 odst. 1 písm. i) vyhlášky č. 69/2024 Sb. k provedení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „vyhlášky“) činí denní sazba příspěvku pro osobní automobil se zdvihovým objemem válců motoru nad 2 500 cm3 93 Kč). Vozidlo žalovaného bylo provozováno bez pojištění po dobu 107 dnů, výše příspěvku činí částku 9 951 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky v celkové výši 10 251 Kč, z toho příspěvek za porušení povinnosti podle ust. § 6 odst. 1 zákona činí 9 951 Kč a náklady spojené s vymáháním pohledávky činí 300 Kč (ust. § 45 odst. 2 zákona ve spojení s ust. § 6 vyhlášky).8. Jelikož žalovaný dlužnou částku nezaplatil, což v řízení nijak nesporoval, soud mu tuto povinnost uložil. O příslušenství soud rozhodl podle ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Povinnost platit úrok z prodlení z dlužné částky byla žalovanému uložena počínaje dnem následujícím po splatnosti příspěvku a trvá až do jejího úplného uhrazení s tím, že splatnost nastává uplynutím 60 dnů od doručení výzvy k úhradě příspěvku.9. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a odměny advokáta za 3 úkony právní služby – příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby, a to s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) podle ust. § 14b odst. 1 advokátního tarifu ve výši po 400 Kč, dále tomu odpovídající 3 paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle ust. § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu a s odkazem na ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty ve výši 315 Kč (počítáno z částky 1 500 Kč v sazbě 21 %). Odměna právní zástupkyně byla stanovena s odkazem na ust. § 14b advokátního tarifu, neboť soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně podává typově shodné žaloby, a to na ustáleném vzoru, opakovaně ve velkém množství (tzv. formulářové žaloby), taková žaloba má podobu využitého vzoru, jenž se odlišuje od jiných žalob jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh, co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení, dostatečně individualizován (k pojmu formulářové žaloby blíže Ústavní soud ČR v nálezu sp.zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29.3.2012).11. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a místo plnění s odkazem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.