17 C 97/2026-15 – Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , jméno FO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 24. 7. 2025 s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný načerpal úvěr v konečné výši 43 069,13 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 23. 1. 2026. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Dne 27. 1. 2020 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dlužnou částku ve výši 43 069,13 Kč žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně zaslané dne 20. 2. 2026.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.4. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle citovaného ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání vyjádřila v žalobě, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání.5. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno následující:6. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 24. 7. 2025 smlouvu o úvěru, ve které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr s limitem do výše 35 000 Kč, který může být změněn, s termínem splatnosti do data výpisu, s tím, že minimální částka, která musí být zaplacena do termínu splatnosti, je 13 % z celkové splatné částky nebo 1 000 Kč podle toho, která částka je vyšší. Výpůjční úroková sazba z otevřeného zůstatku úvěru byla sjednána ve výši 0,4026 % za den, 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru, RPSN 299,98 %. Celková splatná částka 62 859,08 Kč při částce úvěru 35 000 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 7. 2025).7. Žalovaný načerpal v období od 24. 7. 2025 do 21. 1. 2026 celkem částku 35 000 Kč. Žalovaný žalobkyni ve stejném období zaplatil částku 15 162,46 Kč (zjištěno z potvrzení o provedené platbě, přehledu platební historie žalovaného).8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 včetně dodatku č. , hodnota, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému řádně oznámila (zjištěno ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek, dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 27.01.2020, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 2. 2026 včetně podacího lístku).9. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů od doručení předžalobní upomínky odeslané dne 20. 2. 2026, což žalovaný neučinil (zjištěno z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 18. 2. 2026 včetně potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 20. 2. 2026).10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný načerpal částku v celkové výši 35 000 Kč. Žalobkyni uhradil částku 15 162,46 Kč. V tomto ohledu soud vycházel především z platební historie předložené žalobkyní. Soud konstatuje, že konečná dlužná částka na předmětném výpise je sice uvedena ve výši 43 069,13 Kč, nicméně k této žalobkyně dospěla tak, že platby učiněné žalovaným započetla primárně na úhradu příslušenství.11. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle ustanovení § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.13. Podle ustanovení § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.14. Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.15. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.16. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.18. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 24. 7. 2025 uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ustanovením § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše 35 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s předpokládaným úrokem ve výši 146,95 % ročně. Celkově měl žalovaný při vyčerpané částce 35 000 Kč předchůdkyni žalobkyně zaplatit 62 859,08. Žalovaný v součtu zaplatil částku 15 162,46 Kč.19. Soud se v prvé řadě zabýval platností dané uzavřené smlouvy, když tuto hodnotil zejména stran posouzení jejího souladu s dobrými mravy. Dospěl přitom k závěru, že smlouva je absolutně neplatná z důvodu ustanovení § 588 o. z. Soud má v této souvislosti za to, že tato smlouva se zjevně příčí dobrým mravům, když ve smlouvě sjednané podmínky jako celek představují významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Ze smlouvy je zřejmé, že žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 35 000 Kč, přičemž žalovaný byl povinen tuto jistinu předchůdkyni žalobkyně vrátit navýšenou o úrok ve výši 0,4026 % denně (tj. 146,95 % ročně); tomu odpovídá i výše RPSN 299,98 %. Byla-li žalovanému poskytnuta jistina ve výši 35 000 Kč a byl-li v této souvislosti požadován úrok ve výši 146,95 % ročně, má soud za to, že takto sjednané úroky je třeba posoudit jako zjevně nepřiměřené, neboť jejich výše podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou.20. Soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k červenci 2025 nejvýše 8,15 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).21. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sjednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 146,95 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci tedy vysoce přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, v daném období více než 18x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmě