46 C 55/2026-14 – Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 1. 12. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 393 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovanému byla žalobkyní poskytnuta ve dnech 14. 1. 2025 až 13. 2. 2025 zdravotní péče, a to hospitalizace na urologické klinice. Náklady za poskytnutou péči byly žalovanému účtovány fakturou č. 735144/25 ze dne 23. 4. 2025, se splatností 23. 5. 2025. Cena za poskytnutou zdravotní péči byla stanovena jako součin hodnoty bodu a počtu bodu stanovených vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů, přičemž cena vyúčtovaného bodu byla stanovena dle cenového předpisu o regulaci zdravotní péči ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR č. 14/2024. Protože žalovaný, jež je občanem Ukrajiny, nebyl v době poskytnutí zdravotní péče v České republice pojištěn, je povinen náklady na zdravotní péči uhradit sám. Žalovaný neuhradil ničeho, přestože byl na dluh žalobkyní upozorněn zaslanou upomínkou.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je občanem Ukrajiny. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se zákon o mezinárodním právu soukromém použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. V souladu s tímto ustanovením a rovněž s čl. 73 odst. 3 nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I bis), má sice přednost při stanovení pravomoci – příslušnosti soudů smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech ze dne 28. 5. 2001 vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 123/2002 Sb. m. s., nicméně tato smlouva nestanoví žádná pravidla pro určení příslušnosti soudů k rozhodování sporů vyplývajících z mimosmluvních závazkových právních vztahů, které současně nejsou nárokem na náhradu škody, a proto se ke stanovení pravomoci – příslušnosti soudu k projednání této věci použijí ustanovení nařízení Brusel I bis jako přímo použitelného předpisu Evropské unie. Základním (obecným) pravidlem pro založení příslušnosti soudu podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení je, že bez ohledu na jeho státní příslušnost musí být žalovaný, který má bydliště v členském státě, žalován v tomto státě, není-li výslovně nařízení uvedeno jinak. V daném případě má žalovaný bydliště na území České republiky, a proto může být žalován u soudů České republiky a české soudy jsou tak příslušné k projednání a rozhodnutí ve věci.4. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Z listin založených ve spise soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně poskytla žalovanému ve dnech 14. 1. 2025 až 13. 2. 2025 lékařskou péči, za níž mu vystavila dne 23. 4. 2025 fakturu č. 735144/25 znějící na částku 40 393,49 Kč, se splatností 23. 5. 2025 a to za hospitalizaci na urologii - 1. lůžkové stanici. Seznam veškerých provedených úkonů je uveden v příloze k faktuřě (zjištěno z faktury č. 735144/25, vč. přehledu o faktuře). Žalovaný nebyl v době poskytnutí zdravotní péče zdravotně pojištěný. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení částky 40 393 Kč (zjištěno z upomínky ze dne 3. 6. 2025, včetně podacího archu).6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: povinnost pacienta uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem, vyplývá z ust. § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Výpočet ceny za každý poskytnutý úkon přitom vyplývá z ceníku a cenových předpisů Ministerstva zdravotnictví ČR dle počtu bodů přiděleného ke každému příslušnému úkonu, tj. cena poskytnuté služby byla stanovena dle věstníku, konkrétně vyúčtována jako součin hodnoty bodu a počtu bodů stanovených vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů, přičemž cena vyúčtovaného bodu byla stanovena dle cenového předpisu o regulaci cen poskytovaných zdravotních služeb, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR č. 14/2024.7. Jelikož žalovaný žalobkyni částku ve shora uvedené výši nezaplatil, což v řízení nijak nesporoval, soud mu tuto povinnost uložil. O příslušenství soud rozhodl podle ust. § 1970 o.z., ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Povinnost platit zákonný úrok z prodlení z dlužné částky byla žalovanému uložena počínaje dnem následujícím po splatnosti faktury (tj. 23. 5. 2025) a trvá až do jejího uhrazení. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení žalobkyně v celkové výši 2 516 Kč, spočívají v zaplaceném soudním poplatku 1 616 Kč a ve dvou náhradách hotových výdajů nezastoupeného účastníka po 450 Kč, když podle § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Celkové náklady žalobkyně ve výši 2 516 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).9. Paušální náhrada má dle vyhlášky činit 300 Kč, avšak soud se v tomto ohledu aplikoval judikát Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025-615), protože paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl, aby bylo odstraněno nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými a to i s ohledem na právní názor Ústavního soudu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13). Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla vyhláškou stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě taková náhrada za hotové výdaje dříve náležela účastníku zastoupenému advokátem dle § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 3 advokátního tarifu (ve znění účinném do 30. 6. 2018), respektive § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2024). S ohledem na to, že § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí částku 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu je tak neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).