19 C 244/2021-54 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným k Okresnímu soudu v Kolíně, domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované straně zaplatit žalobkyni částku uvedenou ve výroku tohoto rozhodnutí, s odůvodněním, že žalovaná cestovala dne 19.10.2020 dopravními prostředky veřejné hromadné dopravy osob provozovanou žalobkyní, a uzavřela s ní tak smlouvu o přepravě osob. Ze strany žalobkyně byla provedena přepravní kontrola žalované, při které se žalovaná neprokázala platným jízdním dokladem a neuhradila tak stanovené jízdné, čímž žalované vznikla povinnost uhradit jízdné, případně přirážku k jízdnému. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že v souvislosti s přepravní kontrolou si stěžovala na postup revizora, přičemž odpověď od žalobkyně jí přišla dne 6.11.2020, žalovaná s vyřízením své stížnosti nesouhlasila, proto neuhradila přirážku k jízdnému 824 Kč a žádala přezkoumání vyřízení své stížnosti. Žalobkyně dále nereagovala a prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k úhradě navýšené částky. Žalovaná akcentovala i skutečnost, že jí byla korespondence zasílána právním zástupcem žalobkyně na špatnou adresu. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud ve věci rozhodl rozsudkem, proti němuž není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř.), písemné zdůvodnění tohoto rozsudku je vyhotoveno v rozsahu dle ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 19. 10. 2020 cestovala dopravním prostředkem, tramvají - linkou 17 veřejné hromadné dopravy osob provozované žalobkyní bez platného jízdního dokladu, neboť v době kontroly ještě neobdržela jízdenku formou SMS. S žalovanou byl sepsán zápis o provedené přepravní kontrole a bylo jí uloženo zaplatit jízdné 24 Kč, resp. přirážku ve výši 1 500 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, do dnešního dne však ničeho neuhradila. Žalovaná ve stížnostech akcentovala skutečnost, že před nastoupením do dopravního prostředku, který„ dobíhala“ si zakoupila SMS jízdenku, přičemž ihned po nastoupení byla kontrolována revizorem a v tu dobu ještě neměla k dispozici potvrzení o úhradě jízdného. Z tvrzení žalobkyně obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku. Podle ust. § 37 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění a podle ust. § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění, vyhl. č. 175/2000 Sb., Přepravního řádu a Smluvních přepravních podmínek žalobkyně, cestující, který se na výzvu pověřené osoby neprokáže platným jízdním dokladem a nezaplatil jízdné je povinen zaplatit jízdné (dle platného Tarifu PID) a pokutu. Žalobkyni se podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, tedy že žalovaná při předmětné přepravní kontrole cestovala bez platného jízdního dokladu. Smluvní přepravní podmínky jsou nedílnou součástí smlouvy o přepravě (§ 2550 an. o. z.) mezi žalobkyní a cestujícími, smlouva je uzavřena nástupem cestujícího do vozu městské hromadné dopravy. I pokud by žalovaná odeslala požadavek na zakoupení jízdenky formou SMS zprávy před nastoupením do dopravního prostředku, nebyla oprávněna do dopravního prostředku nastoupit dříve, než obdrží platnou jízdenku formou SMS do svého mobilního telefonu. Pokud žalovaná tohoto okamžiku nevyčkala (což nebylo mezi stranami sporné) a do dopravního prostředku žalobkyně nastoupila dříve, než zakoupenou jízdenku formou SMS zprávy obdržela, nelze než uzavřít, že tím porušila Smluvní přepravní podmínky, neboť cestovala bez platného jízdního dokladu. K otázce, na jakou adresu byly žalobkyní zasílány žalované písemnosti, soud uvádí, že žalobkyně jako soukromá osoba nemá přístup k údajům v informačním systému základních registrů, proto jí nemohla být známa ani adresa pro doručování v tomto registru k požadavku žalované uvedená. Nelze proto žalobkyni vytýkat, že žalované písemnosti zasílala na jedinou jí známou adresu, tj. adresu trvalého pobytu uvedenou v osobním dokladu žalované, tak jak byla zjištěna při přepravní kontrole. Ze shora uvedených důvodů rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tedy vyhověl žalobě jako důvodné, jak co do jistiny žalované částky, tak i co do úroku z prodlení z této částky dle ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když žalovaná se do prodlení s úhradou pohledávky dostala ode dne následujícího po přepravní kontrole. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 062 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená: (i) dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a (ii) dle § 14b odst. 3 ve spojení s § 7 bod 3. a. t. sestávající z částky 1 000 Kč za jeden úkon právní služby po podání návrhu ve věci (vyjádření žalobkyně na výzvu soudu ze dne 24. 8. 2021) včetně jedné paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5, písm. b) ve spojení s § 13 odst. 4 a. t. Dále žalobkyni náleží daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 200 Kč ve výši 462 Kč. Lhůtu k plnění soud určil dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.