7 C 286/2010-380 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobce se žalobou podanou dne [datum] domáhal určení, že je dědic ze zákona po své matce [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelé dne [datum] odůvodnil s tím, že ho matka vydědila listinou ze dne [datum], kde jako důvody vydědění uvedla: 1/ že jí v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc, 2/ trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako syn projevovat měl, 3/ trvale vede nezřízený život, proto nevlastní bratr žalovaný [celé jméno žalovaného] by tak dle zákona byl jediným dědicem. Uvedl, že vyrůstal až do svých 15ti let v rodině se svou matkou, otcem [celé jméno žalovaného], který si jej v jeho 6 letech osvojil, neboť nebyl jeho biologický otec. Matka se s biologickým otcem žalobce v jeho 2 letech rozvedla. Nevlastním otcem [celé jméno žalovaného] byl nepřiměřeně pro každou maličkost fyzicky trestán tak, že byl nucen rodinu opustit a bydlel se svou babičkou, matkou zůstavitelky [jméno] [příjmení] a bydlel u ní asi půl roku. Na naléhání adoptivního otce a matky byl zcela zbytečně umístěn do diagnostického ústavu v [část obce], ač jeho babička byla rozhodnuta se o něj starat a řádně jej vychovávat, později byl přemístěn do diagnostického ústavu v [obec a číslo] - [část obce], kde byl až do svých 18 let, Po dosažení 18ti let odešel z diagnostického ústavu zpět ke své babičce, protože jeho matka a adoptivní otec se přestěhovali do [obec] a ani nechtěli, aby je častěji navštěvoval. Matka i adoptivní otec zásadně upřednostňovali jeho bratra [jméno]. Vztahy s matkou se ještě zhoršily po smrti adoptivního otce v r. [rok], kdy byl sice pominut v závěti, ale na upozornění notářky, že může požadovat polovinu podílu, který by na něj připadl ze zákona, svůj zákonný nárok uplatnil, což mu matka velice zazlívala. V roce 2007 se jeho matka odstěhovala z [obec], které přenechala jeho bratrovi [jméno], zpět do svého původního bytu v [obec a číslo] - [část obce], [anonymizováno] [ulice], o čemž se dozvěděl pouze od své babičky. Několikrát v průběhu doby až do její smrti se u matky zastavil, stalo se, že mu neotevřela. Ona sama ho navštívila pouze jednou. Tvrdil, že o svou matku zájem projevoval, ale byla to naopak matka, která o něj zájem neprojevovala a poslední roky se s ním vůbec nechtěla stýkat, a není mu není známo, že by jakýmkoliv způsobem vedl nezřízený život. Soud po provedeném řízení rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2012, č.j. 7 C 286/2010-61, a určil, že„ žalobce je dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 D 865/2010“, a současně rozhodl, že„ žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12.500 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení]“. Dospěl k závěru, že důvody pro vydědění z hlediska dikce zákona shledány nebyly. K důvodu vydědění, spočívajícímu v trvalém vedení nezřízeného života, uvedl, že jej lze spatřovat u jedince, který je zcela závislý na alkoholu, drogách, dopouští se opakované trestné činnosti apod.,tyto skutečnosti v případě žalobce zjištěny nebyly. Z výpovědí svědků ([jméno] Morávková, [jméno] [příjmení]) vyplynulo, že zůstavitelka žalobci vyčítala, že se nevyučil, nemá stálé zaměstnání, má dluhy, prokázané dluhy žalobce však nebyly většího rozsahu, nebylo zjištěno vedení exekučního řízení a skutečnost, že si žalobce nenašel stálé zaměstnání, nelze označit za trvalé vedení nezřízeného života. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 11 Co 538/2012-90, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dovodil, že soud prvního stupně„ v odůvodnění napadeného rozsudku neuvádí, z jakých důkazů vycházel, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, resp. jaké závěry učinil z v odůvodnění uvedených prokázaných skutečností“, odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem o nutnosti provedení dalšího dokazování„ o zájmu rodičů žalobce o něj a jejich vzájemných vztazích“,„ proč žalobce dlouhodobě není zapojen do pracovního procesu, z jakých prostředků je živ, jaké dluhy a z jakých důvodů má a jak se vypořádává s jejich zaplacením“, a k nové skutečnosti„ trestního stíhání žalobce pro týrání blízké osoby“. Opětovně soud rozhodl rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č.j. 7 C 286/2010-143, tak, že„ žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], se zamítá“, a současně rozhodl, že„ žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 34.350 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet zástupkyně žalovaného Mgr. [jméno] [příjmení]“. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že„ žalobce má pouze základní vzdělání, nevyučil se (učební obor nedokončil), nemá řidičský průkaz, avšak s ohledem na věk si později mohl vzdělání doplnit, ale o to se nijak nesnažil“, že„ v určitých obdobích byl veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, ale období, kdy nepracoval, je výrazně delší“, že„ vystřídal řadu zaměstnání a přijímal peníze od babičky, což ona také uvedla s tím, že mu přispívala na tabák, mobil apod., jednalo se o menší částky“, že„ během soužití s babičkou dostatečně nepřispíval na bydlení a na stravu“, že„ v roce 2005 bylo vůči němu vedeno trestní stíhání“ a že„ žalobci vznikl dluh neplacením zdravotního pojištění, který je vymáhán exekučně a dosud není splacen“. Vycházel dále z toho, že žalobce naopak neprokázal, že,„ pokud nebyl v evidenci uchazečů a nebyl v trvalém pracovním poměru, přivydělával si brigádami“ a že„ účelně vynaložil finanční prostředky získané z dědictví po nevlastním otci“. Dospěl proto k závěru, že„ důvody vydědění vyplývající z ustanovení § 469a odst. písm. d) občanského zákoníku jsou v posuzované věci dány“ a že„ jsou dány důvody vydědění i podle § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 11 Co 183/2015-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že„ zůstavitelka vydědila žalobce z důvodů uvedených v § 469a odst. 1 písm. a), b), d) obč. zák.“, že„ k důvodům uvedeným v § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. se soud I. stupně v napadeném rozsudku nijak nevyjádřil“, že„ k důvodu podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. uvedl pouze tolik, že žalobce neprokázal, že o zůstavitelku projevoval zájem, jaký by jako potomek projevovat měl, že ji navštěvoval a zajímal se, zda něco nepotřebuje“, že„ takto obecně formulované závěry však nemohou obstát, ve vztahu k tomuto vyděďovacímu důvodu soud I. stupně navíc nepostupoval v souladu s pokyny obsaženými v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2013, č.j. 11 Co 538/2012-90, když nikterak nehodnotil vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou a jejich vývoj od dětství žalobce až do doby sepsání listiny o vydědění“. Konstatoval, že„ oprávněnost důvodů pro vydědění podle § 469a odst. 1 písm. a), b) obč. zák. nelze konečným způsobem posoudit“, a„ proto má prostor pouze k posouzení důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák., tedy zda žalobce vedl trvale nezřízený život, rozhodující přitom je stav v době, kdy listina o vydědění byla sepsána, tedy ke dni [datum]“. V tomto ohledu uzavřel, že„ nelze přihlížet ke zjištěním ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 39/2013, kde byl žalobce odsouzen pro fyzické a psychické napadání své babičky [jméno] [příjmení], k němuž mělo docházet v době od prosince 2011 do ledna 2013, stejně jako k dluhu žalobce u zdravotní pojišťovny, když v řízení nebylo prokázáno, že by tento dluh vznikl v době do [datum]“. Vycházel ze zjištění, že„ žalobce nepracoval po celé roky [rok], [rok] a [rok], v roce [rok] byl zaměstnán pouze ve dvou kratších časových úsecích, v letech [rok] a [rok] nebyla jeho pracovní činnost souvislá, nepracoval po celé období od [datum] do [datum], poté znovu od [datum] do [datum], a poté znovu od [datum]“, že„ s výjimkou období od [anonymizováno] do [datum] žalobce nebyl hlášen jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce“, že„ v roce [rok] žalobce získal v rámci dědictví po svém otci 430.000 Kč, s těmito prostředky nenaložil žádným smysluplným způsobem“, že„ v období, kdy tyto prostředky měl k dispozici ([datum] až [datum] - tedy více než rok), nebyl nikde zaměstnán a nebyl ani hlášen jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce“, že„ v tomto období též byla na jeho majetek nařízena exekuce pro dluh ve výši 14.257 Kč vůči společnosti [právnická osoba]“, že„ z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 2 T 76/2005, pak vyplývá, že žalobce se dne [datum] dopustil deliktního jednání, když rozbil skleněnou výplň dveří zaparkovaného osobního vozidla, čímž způsobil škodu“, a že„ věc byla postoupena k projednání přestupku s tím, že žalobce se uvedeného jednání dopustil, nebyl však prokázán úmysl ve vztahu k trestnému činu krádeže a výše způsobené škody nedosahuje částky 5.000 Kč“. Dospěl k závěru, že„ žalobce tedy dlouhodobě a kontinuálně nezískával prostředky k životu řádným způsobem, aniž by mu v tom b