7 C 57/2024-173 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 18. 2. 2024 se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen „Nemovitosti“), a to po připuštění změny (rozšíření) žaloby usnesením vyhlášeným při jednání dne 26. 11. 2025. Svou žalobu odůvodnila tím, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky Nemovitostí tak, že žalobkyně vlastní podíl ve výši id. 1/3, žalovaná 1. podíl ve výši id. 1/2 a žalovaný 2. podíl ve výši id. 1/6. Žalobkyně tvrdila, že si nepřeje nadále setrvat ve spoluvlastnictví a navrhla, aby soud spoluvlastnictví zrušil a vypořádal jej tak, že Nemovitosti budou přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobkyně. V pozdější fázi řízení pak žalobkyně změnila procesní stanovisko a navrhovala, aby soud podílové spoluvlastnictví zrušil a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě.2. Žalovaná 1. se ve věci samé vyjádřila až při projednání věci před soudem, kdy uvedla, že nemá zájem nabýt Nemovitosti do svého vlastnictví má toliko zájem, aby ji byla vyplacena adekvátní náhrada ve výši jejího spoluvlastnického podílu.3. Žalovaný 2. se ve věci rovněž vyjádřil při jednání soudu dne 4. 4. 2025 tak, že netrvá na tom, aby Nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví.4. Žalobkyně na podané žalobě trvala a vydání rozhodnutí se domáhala i přesto, že usnesením zdejšího soudu ze dne 8. 7. 2025, č.j. 0 Nc 15/99-269 byl nařízen soudní prodej zástavy, jíž tvoří část nemovitostí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud přitom neshledal žádné důvody pro přerušení řízení ve smyslu ust. § 109 o.s.ř., neboť v důsledku samotného nařízení soudního prodeje zástavy ještě nedošlo ke změně výše vypořádacích podílu (k tomu srov. závěry usnesení MS Praha č.j. 55 Co 202/2024-32 v této věci, kterým bylo k odvolání žalobkyně rozhodnuto, že řízení se nepřerušuje), spoluvlastnická struktura zůstala ke dni vyhlášení rozsudku stejná a výše vypořádacích podílů je dána výši spoluvlastnických podílů účastníků řízení. Výsledek soudního prodeje zástavy nelze presumovat.5. Soud po projednání věci, provedeném dokazování, kdy jednotlivé důkazy hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř., a dále z nesporných tvrzení účastníků řízení, které vzal za svá skutková zjištění ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o.s.ř., dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.6. Z nesporných tvrzení účastníků a dále z výpisů z katastru nemovitostí soud zjistil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky Nemovitostí, když součet jejich spoluvlastnických podílů tvoří celek Nemovitostí. Účastníky řízení tak ke dni vyhlášení rozsudku byli všichni spoluvlastníci Nemovitostí.7. Dále soud z nesporných tvrzení účastníku ve skutkové rovině uzavřel, že Nemovitosti nejsou reálně dělitelné.8. Z dalších v řízení provedených důkazů soud nezjistil nic podstatného. Bylo tomu tak proto, že žalobkyně ve světle znaleckého dokazování (k obvyklé ceně Nemovitostí) nadále nežádala, aby byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Nově požadovala, ve shodě s ostatními účastníky, aby byl nařízen jejich prodej ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku podle výše spoluvlastnických podílů. Shodný návrh pak vznesli oba žalovaní.9. Na základě uvedených skutkových zjištění proto soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky Nemovitostí s podíly, jejichž součet tvoří celek (1/1) Nemovitostí. Ani jeden z účastníků řízení nemá zájem na nabytí vlastnického, či spoluvlastnického, práva k Nemovitostem, všichni účastníci požadovali jejich prodej ve veřejné dražbě.10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.11. Podle ust. § 1140 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále též jen o.z.) platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.12. Podle ust. § 1143 o.z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.13. Podle ust. § 1144 o.z. platí, že je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.14. Podle ust. § 1147 o.z. platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.15. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264, dále vysvětlil, že předpoklad nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků stanovený pro prodej věci v podílovém spoluvlastnictví a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn i tehdy, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit (ke shodnému názoru se dovolací soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1344/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).16. Soud dospěl k právnímu závěru, že vyjádřili-li účastníci svou vůli, že nechtějí setrvat v podílovém spoluvlastnictví, nelze je k takovému setrvání ve spoluvlastnictví nutit, jak stanoví ust. § 1140 o.z.17. Účastníci řízení nebyli schopni se na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodnout mimosoudně, proto bylo povinností soudu dle ust. § 1143 o.z. na základě podané žaloby o zrušení, a současně vypořádání, spoluvlastnictví účastníků k Nemovitostem rozhodnout.18. Vzhledem ke shodným skutkovým tvrzením účastníků (resp. nesporným skutečnostem) o tom, že žádný z účastníků nemá zájem na nabytí Nemovitostí do svého vlastnictví oproti vyplacení přiměřené náhrady, a naopak, kdy všichni účastníci shodně vyjádřili zájem na prodeji Nemovitostí ve veřejné dražbě, soud podané žalobě na zrušení spoluvlastnictví vyhověl a současně rozhodl o způsobu vypořádání dle shodných procesních návrhů všech účastníků.19. Předtím se však soud současně zabýval i systematicky řazenými hledisky stran vypořádání spoluvlastnictví, a to především ve smyslu ust. § 1144 a násl. o.z., neboť jde o věc, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a kdy soud tedy může překročit návrhy účastníků (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.). Mezi účastníky však bylo nesporné, že nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Z tohoto důvodu soud nemohl postupovat podle § 1144 o.z.20. Proto soud následně posuzoval podmínky dle ust. § 1147 o.z., tedy zda lze Nemovitosti přikázat některému z účastníků řízení. K tomu však nebylo možno přistoupit z důvodu, že ani jeden z účastníků neměl o nabytí vlastnického práva k Nemovitostem zájem (srov. § 1147 věta druhá o.z.)21. Z uvedených důvodu proto soud dospěl k závěru, že je na místě podílové spoluvlastnictví účastníků k Nemovitostem zrušit postupem podle § 1143 věta první o.z. (výrok I.).22. Současně pak se zrušením podílového spoluvlastnictví účastníků k Nemovitostem rozhodl soud i o způsobu vypořádání spoluvlastnictví podle ust. § 1143 věta druhá o.z. ve spojení s ust. § 1147 o.z. tak, že vypořádání zrušeného spoluvlastnictví bude provedeno s ohledem na shodné procesní návrhy účastníků stran vypořádání spoluvlastnictví prodejem Nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělením výtěžku z prodeje mezi spoluvlastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů (výrok II.).23. O nákladech řízení (výrok III.) rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody (k tomu srovnej Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Ty však soud v projednávané věci neshledal a nebyly účastníky ani tvrzeny.24. O náhradě nákladů placených státem soud ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. nerozhodoval, neboť náklady znaleckého dokazování byly hrazeny ze záloh složených účastníky, které nadto nebyly zcela vyčerpány. O vrácení nevyčerpaných částí záloh bude rozhodnuto po pravomocném skončení věci.