11 C 134/2026-33 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 20. 1. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu porušení smluvních ujednání plynoucích ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 12. 3. 2025 v elektronické formě. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně, po posouzení úvěruschopnosti žalovaného, poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v dohodnutých měsíčních splátkách á 7 500 Kč, splatných vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem duben 2025. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky, která byla splatná dne 15. 9. 2025, v důsledku čehož jej žalobkyně vyzvala první upomínkou ze dne 20. 9. 2025 k úhradě dlužné splátky, avšak bezvýsledně. Žalovaný nereagoval ani na následné upomínky, pročež žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními zesplatnila poskytnutý úvěr a dopisem ze dne 21. 12. 2025 vyzvala žalovaného k jeho neprodlené úhradě. Žalobou uplatněný nárok ve výši 50 000 Kč představuje, dle tvrzení žalobkyně, zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru. Žalobkyně současně požádala o přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 50 000 Kč a nákladů spojených s upomínkováním ve výši 1 000 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Na den 4. 5. 2026 nařídil soud ve věci jednání, k němuž předvolal obě strany. Právní zástupce žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvil, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.4. Provedeným dokazováním bylo v řízení prokázáno, že účastníci dne 12. 3. 2025 uzavřeli smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě a po předchozím prověření úvěruschopnosti žalovaného se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč s úrokovou sazbou 15 % měsíčně, tj. 180 % ročně, a roční procentní sazbou nákladů (RPSN) ve výši 436 %, který se žalovaný zavázal vrátit v dohodnutých měsíčních splátkách á 7 500 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje měsícem duben 2025 a konče měsícem březen 2026 (tj. celkem ve 12 měsíčních splátkách) s tím, že současně s poslední splátkou úroku je splatná rovněž poskytnutá jistina spotřebitelského úvěru ve výši 50 000 Kč; tedy celkem se žalovaný zavázal zaplatit na poskytnutý úvěr částku 140 000 Kč, z toho 50 000 Kč na jistinu úvěru a 90 000 Kč na smluvní úrok za poskytnutí úvěru; ve smlouvě bylo dále ujednáno, že úvěr bude vyplacen žalovanému na jeho č. , č. účtu, (viz cit. úvěrová smlouva ze dne 12. 3. 2025).Výpisem z internetového bankovnictví , právnická osoba, ze dne 13. 3. 2025 bylo prokázáno, že na shora označený účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne 13. 3. 2025 poukázána platba ve výši 50 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, , který odpovídá číslu úvěrové smlouvy.Upomínkou č. 1 ze dne 20. 9. 2025 bylo prokázáno, že žalobkyně kontrolou evidence plateb zjistila, že platba splátky úvěru žalovaného ve výši 7 500 Kč, splatná dne 15. 9. 2025, nebyla dosud uhrazena; žalovaného vyzvala k neprodlené úhradě této splátky a současně jej upozornila na možnost zesplatnění úvěru.Upomínkou č. 2 ze dne 5. 10. 2025 bylo prokázáno, že žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě nezaplacené splátky úvěru ve výši 7 500 Kč, splatné dne 15. 9. 2025, a to v poskytnuté lhůtě s tím, že se vystavuje riziku zesplatnění úvěru.Dopisem žalobkyně ze dne 21. 12. 2025 a podacím lístkem z téhož data bylo prokázáno, že žalobkyně zesplatnila poskytnutý úvěr z důvodu řádného neuhrazení veškerých plateb a žalovanému vyčíslila nárok v částce 82 010,65 Kč sestávající z jistiny úvěru 50 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 23 830,65 Kč, nákladů na upomínkování 1 000 Kč a nákladů právního zastoupení 7 180 Kč, přičemž žalovaného vyzvala k neprodlené úhradě této částky, nejpozději do 4. 1. 2026.5. Po právním zhodnocení skutkových zjištění soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu ust. § 1798 a násl. o. z. Žalovaný na straně úvěrovaného uzavřel smlouvu v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu ust. § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva rovněž podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V předmětné úvěrové smlouvě, uzavřené distančním způsobem, byla za poskytnutí úvěru sjednána úroková sazba ve výši 15 % měsíčně, tj. 180 % ročně, a RPSN ve výši 436 %. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy, se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, v němž posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr mimo jiné z výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % ročně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy dohodnutá výše úroku v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, jednalo se o ujednání rozporné s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014.Jak soud konstatoval již shora, v daném případě byla sjednána úroková sazba za poskytnutí úvěru ve výši 180 % ročně a RPSN ve výši 436 %, tedy ve výši zjevně kolidující s dobrými mravy, pročež předmětnou úvěrovou smlouvu soud podle ust. § 588 věta prvá o. z. ve spojení s § 576 a § 577 o. z. a contrario zhodnotil coby absolutně neplatné právní jednání jako celek. Dle soudu zde není možná moderace podle ust. § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěru, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z tohoto důvodu lze uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.6. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jsou si strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ust. § 2991 a násl. o. z., tzn. že spotřebitel je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím případně již uhrazená částka. V tomto směru bylo z listinných důkazů provedených při jednání soudu prokázáno, že žalobkyně poukázala na účet žalovaného dne 13. 3. 2025 částku 50 000 Kč, kterou soud posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, z něhož žalovaný ke dni podání žaloby vrátil žalobkyni zcela nepochybně částku 37 500 Kč. Výše této vrácené platby jednoznačně plyne ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně, která uvedla, že žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru až v souvislosti se splátkou, která byla splatná dne 15. 9. 2025. Měsíční úvěrové splátky přitom byly, dle obsahu uzavřené úvěrové smlouvy, sjednány již od měsíce dubna 2025, tj. žalovaný uhradil splátky dle sjednaného splátkového kalendáře za období duben až srpen 2025, tj. pět měsíčních splátek á 7 500 Kč, což činí ve svém souhrnu výše uvedenou částku 37 500 Kč. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč (rozdíl poskytnuté částky 50 000 Kč a žalovaným vrácené částky 37 500 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení od 5. 1. 2026 podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud pro nedůvodnost zamítl zůstatek žalobního nároku ve výši 37 500 Kč s příslušenstvím, jakož i částky 1 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky (tzv. náklady na upomínkování), neboť z důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení jakýchkoliv dalších nároků plynoucích z této smlouvy, která je absolutně jako celek neplatná.7. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, když převážně procesně úspěšnému žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly (výrok III. rozsudku).