4 C 277/2020-13 — Obvodní soud pro Prahu 7

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu, že žalovaný uzavřel s žalobcem dne 7. 8. 2012 smlouvu o úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem 186 619 Kč. Účelem úvěru byla konsolidace úvěru č. [bankovní účet] ve výši 96 011 Kč a úvěr č. [bankovní účet] ve výši 15 608 Kč. [příjmení] ve výši 75 000 Kč byla poskytnuta bez sledování účelu. Žalovaný byl povinen úvěr hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 876 Kč ke každému 12. dni v měsíci. Strany si rovněž sjednaly řádnou úrokovou sazbu ve výši 14,4 % ročně. Jelikož žalovaný sjednané splátky nehradil, žalobkyně upomínala žalobce k úhradě dlužných splátek, a to naposledy výzvou ze dne 22. 3. 2014; žalovaný ani přes výzvu dlužnou částku neuhradil a úvěr byl ke dni 13. 4. 2014 zesplatněn, o čemž byl žalovaný informován rozhodnutím o okamžitém zesplatnění. Žalovaná částka ve výši 166 253,01 Kč se sestává z jistiny ve výši 149 344,15 Kč, dále z řádných úroků v sazbě 14,4 % ročně v částce 9 856,40 Kč, úroků z prodlení v částce 5. 318,46 Kč, poplatků ve výši 1 734 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného opětovně vyzvala k úhradě nesplaceného zůstatku úvěru výzvou ze dne 29. 8. 2014 se lhůtou k plnění do 13. 9. 2014; žalovaný si zásilku nevyzvedl a nikterak nereagoval. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Ze Smlouvy o úvěru ze dne 7. 8. 2012 soud zjistil, že žalovaný a žalobce uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 186 619 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 14,4% ročně v měsíčních splátkách po 4 876 Kč splatných do každého 12. dne v měsíci s právem žalobce, v případě prodlení žalovaného se splácením, celý úvěr zesplatnit. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný čerpal předmětný úvěr. Z výzvy ze dne 29. 8. 2014 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil na případné soudní vymáhání. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu dne 7. 8. 2012 podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, podle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalovaný se dostal do prodlení, ode dne zesplatnění dluhu ke dni 13. 4. 2014 ve vztahu k celému nesplacenému úvěru a jeho smluvnímu příslušenství. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 téhož zákona po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. Vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 251 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 651 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.