29 C 22/2021-79 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 200.000Kč s příslušenstvím představující peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky vedené žalovanou pod sp. zn. OAM - [číslo] - 2013, které bylo zahájeno dne 15.7.2013 a pravomocně skončeno dnem 22.3.2021. Žalobce tvrdil, že správní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, během které žalobce psychicky trpěl, neboť se obával o svůj pobyt na území České republiky a to především s ohledem na skutečnost, že na území České republiky dlouhodobě žije a má zde rodinu a považuje Českou republiku za svůj domov. Dle žalobce bylo správní řízení jediným velkým průtahem. Žalobce zdůrazňoval, že postupem správního orgánu bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny s tím, že vzniklá nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základního práva či svobody. Navíc podle žalobce správní řízení nemělo být vůbec zahajováno, jelikož bylo zahájeno dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., podle kterého může Ministerstvo zrušit platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující tři roky, anebo byl cizinec opakovaně pravomocně soudem České republiky odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V daném případě však takovéto podmínky nebyly splněny. Žalobce poukazoval na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1536/11, který uzavřel, že ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. platí vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují. Je věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Žalobce tvrdil, že správní řízení pro něho mělo zvýšený význam, neboť v České republice žije velmi dlouho a žijí zde i jeho děti, které jsou občany České republiky. Žalobce rovněž poukazoval na skutečnost, že nepřiměřená délka správního řízení nemá žádnou spojitost s jeho odsouzením v rámci trestního řízení, neboť žalovaný toto trestní řízení nevedl a není ani předmětem nároku, který je žalobou uplatňován. Žalobce namítal, že se žalovaný svými„ jedovými“ slovy o odsouzení žalobce snaží pouze odvést pozornost od své odpovědnosti za nepřiměřenou délku správního řízení, za kterou odpovídá. Samotné trestní řízení bylo vedeno od roku 2005 až do roku 2020, kdy skončilo rozhodnutím Ústavního soudu, což je nutno promítnout i do správního řízení. Žádosti žalobce o odškodnění průtahů v uvedeném trestním řízení nebylo vyhověno. 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhovala žalobu zamítnout z následujících důvodů. Předně zdůrazňovala, že pro oprávněnost nároku uplatněného podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba naplnění tří předpokladů, kterými jsou vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup orgánu státu, vznik škody respektive nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi vznikem škody respektive nemajetkové újmy a nesprávným úředním postupem nebo vydáním nezákonného rozhodnutí, přičemž je na žadateli, aby prokázal splnění uvedených předpokladů. Současně musí žadatel spolehlivě prokázat i výši nemajetkové újmy či škody. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu občana třetího státu bylo v případě žalobce zahájeno podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zák.č 326/1999 Sb. (cizineckého zákona), které nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nelze uvažovat o poskytnutí nemajetkové újmy automaticky za celkovou délku správního řízení, když postižitelné jsou pouze jednotlivé průtahy či série průtahů podle ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Existenci nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správních řízení nelze presumovat u těch správních řízení, která nespadají do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti žalovaná poukazovala zejména na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II.ÚS 570/20 ze dne 14.10.2010, ve kterém soud dovodil, že z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle názoru žalované se však v případě správního řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky nejednalo o základním právu či svobodě žalobce dle Listiny ani Úmluvy. Je totiž svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na jeho území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka. Proto úvaha žalobce, že v každém správním řízení o pobytovém režimu cizince na území České republiky resp. o zrušení trvalého pobytu podle cizineckého zákona je rozhodováno o základních právech cizinců, je podle právního názoru žalované nesprávná a takový výklad žalobce nemá oporu ani v zákoně ani v ústavním pořádku. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůrazňoval, že Ministerstvo vnitra zahájilo dne 15.7.2013 z moci úřední řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu občana třetího státu podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) cizineckého zákona a to na základě obdrženého podnětu – rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 43 T 2/2010 ze dne 7.6.2012, kterým byl žalobce odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce dvou let se zkušební dobou v délce 4 roků. Správní řízení tak bylo zahájeno v souladu se zákonem, neboť žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) cizineckého zákona. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 43 T 2/2010 ze dne 7.6.2012 byl následně napaden odvoláním, přičemž byl odvolacím Vrchním soudem v Praze zrušen v celém rozsahu a trestní věc byla vrácena k novému projednání. Městský soud v Praze pak dne 22.1.2016 vydal ve věci sp. zn. 43 T 2/2010 nový odsuzující rozsudek, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze č.j. 3 To 69/2017 dne 16.3.2018, když odvolání žalobce zamítl, čímž se věc stala pravomocnou. Žalobce byl tímto rozhodnutím pravomocně odsouzen jednak pro trestný čin neoprávněného podnikání a jednak pro trestný čin účasti na zločinném spolčení a to k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání pěti roků a současně k peněžitému trestu ve výměře 500.000Kč a zabrání věci. Dle názoru žalované tak podmínka pro zrušení povolení k trvalému pobytu občana třetího státu zůstala nadále naplněna. Žalovaná také poukazovala na to, že ukončení správního řízení záviselo na rozhodnutí v trestní věci žalobce a proto žalovaný opakovaně správní řízení přerušil, aby vyčkal rozhodnutí v trestní věci, která však skončila dne 16.3.2018 tj. až 4,5 roku od zahájení správního řízení. Délka správního řízení tak závisela na délce soudního řízení a vydání pravomocného rozhodnutí v trestní věci. Dne 22.3.2021 bylo správní řízení zastaveno podle ustanovení § 66 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný dospěl k názoru, že zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života účastníka řízení. Žalovaná v tomto kontextu poukazovala na skutečnost, že žalobci byl již v září 2018 vydán nový průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, tedy jiný druh pobytového oprávnění než ten, který mu měl být správním řízením vedeným pod sp. zn. OAM - [číslo] 2013 potenciálně zrušen. Pokračování správního řízení o zrušení trvalého pobytu občana třetího státu bylo tudíž již bezpředmětné a bylo formálně zastaveno. Žalovaná zdůrazňovala, že žalobce nebyl po celou dobu předmětného správního řízení nijak omezen na svých právech, nebylo nijak zasaženo do jeho pobytového statusu a možnosti cestování, ani nebylo zasaženo do práv a pobytových statusů jeho rodinných příslušníků. Naopak Ministerstvo vnitra vydalo dne 10.9.2018 žalobci na jeho žádost průkaz o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky s platností do 19.1.2026, který nahradil jeho dosavadní doklad o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu. Žalovaný konečně namítal i skutečnost, že žalobce ani jeho právní zástupce se během celého správního řízení nijak nevyjádřili, nežádali přerušení nebo zastavení správního řízení a nevyužili žádné možnosti ochrany před nečinností, které jim dává k dispozici správní řád v ust. § 80 a nečinili žádné úkony vůči správnímu orgánu. Požadavek žalobce uvedený v žalobě žalovaná navíc považovala za nemorální a neetický, když žádá satisfakci po České republice v situaci, kdy se tu žalobce dopouštěl závažné úmyslné trestné činnosti, kdy z tres