15 C 195/2022-53 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 22. 11. 2022 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 505 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 6. 2022 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že v listopadu 2020 jí bylo diagnostikováno onemocnění covid 19. Po prodělání tohoto onemocnění žalobkyně po zralé úvaze vyhodnotila, že očkování proti tomuto onemocnění nepodstoupí mimo jiné proto, že jako zodpovědný občan nehodlala zbytečně zatěžovat veřejný rozpočet. Žalobkyni následně zaskočil a postihl státem vyvolaný odpor vlastního okolí, způsobený odsouzením rozhodnutí žalobkyně nenechat se očkovat. Odsouzením a agresí si žalobkyně prošla napříč sociálními skupinami, od rodiny a nejbližších přátel, přes kolegy v práci, sousedy, až po veřejné odsouzení ze strany médií a i nejvyšších veřejných činitelů. Tyto reakce a uvržení na okraj společnosti ji velmi zasáhly a významně ovlivňují její psychický a v důsledku i fyzický stav až dodnes. Žalobkyně má za to, že veřejné lynčování osob, jež se nátlaku státu podstoupit očkování nepodvolily, dosáhlo až takové intenzity, že se jedná o skutečnost obecně známou, jež nevyžaduje dalšího dokazování. Žalobkyně uvedla, že Mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 22. 10. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-26 MIN/KAN, účinného od 1. 11. 2021, byl žalobkyni bez očkování nebo testu zakázán vstup do provozovny stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin, stejně jako konzumace pokrmů v nákupních centrech. Na základě opatření MZ ČR ze dne 22. 10. 2021, č.j. MZDR 47828/2021-30 MIN/KAN přitom, rozdílně od osob očkovaných a bez adekvátního zdůvodnění, neměla žalobkyně nárok na test zdarma. Mimořádným opatřením MZ ČR ze dne 20. 11. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-28 MIN/KAN bylo žalobkyni zcela zakázáno využívat služeb holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, solárií, kosmetických, masérských a obdobných regeneračních nebo rekondičních služeb, zakázán vstup do provozoven stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin, zakázána konzumace potravin v prostorech pro to určených v nákupních centrech (food-court), zakázáno využití krátkodobých a rekreačních ubytovacích služeb, zakázán vstup na vnitřní sportoviště a taneční studia, do posiloven a fitness center, do umělých koupališť, wellness zařízení, saun a solných jeskyní, zakázáno využití služeb lyžařských vleků a lanových drah, zakázána účast na koncertech a jiných hudebních, divadelních, filmových a jiných uměleckých představení včetně cirkusů, sportovních utkání, zápasů, závodů apod, s účastí vyšší než 20 diváků. Faktický zákaz služeb a aktivit výše uvedených přetrvával až do 10. 2. 2022 a to za postupné účinnosti dalších správních aktů, a to: usnesení vlády České republiky ze dne 25. 11. 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, mimořádné opatření MZ ČR ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-31 MIN/KAN, mimořádné opatření MZČR ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-32 MIN/KAN a mimořádné opatření MZ ČR ze dne 29. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-34 MIN/KAN. Na základě mimořádného opatření MZ ČR ze dne 20. 11. 2021, č.j. MZDR 42085/2021-1 MIN/KAN pro žalobkyni od 22. 11. 2021 do 17. 1. 2022 platila, rozdílně od očkovaných osob, povinnost samotestování. Žalobkyni není známo, a vláda, resp. Ministerstvo vnitra ani Ministerstvo zdravotnictví tento postup do dnešního dne neobjasnily a neozřejmily, z jakého důvodu bylo na žalobkyni, která prodělala onemocnění covid-19, od 181. dne od prodělaného onemocnění nahlíženo odlišně od osob očkovaných, jímž stát přiznával tzv. bezinfekčnost neomezeně. Důvody, proč stát tímto způsobem vytvořil rozdíl mezi zdravou osobou po prodělaném onemocnění (od 181. dne) a zdravou osobou po očkování, nejsou obsaženy ani v jediném z označených opatření. Rozdílně od prodělaného onemocnění tedy byl u vakcín, a to již od prvotních výše uvedených opatření, prokázán a pozorován pokles účinnosti. Rozdíl mezi osobou očkovanou a osobou po prodělaném onemocnění, který mezi oběma jinak stejnými osobami stát činí od 181. dne od prodělání nemoci, nebyl nikdy vysvětlen. Logika by naopak velela tuto rozdílnost nastavit ve prospěch prodělané nemoci, kde pokles ochrany pozorován nebyl. Tím, že stát nastolil a po celou dobu udržoval trend zcela opačný, žalobkyni nedůvodně diskriminoval, vyloučil ze společnosti a zasáhl do jejích práv na osobní svobodu. Pokud je očkování nepovinné, nemůže stát vakcinaci občanů touto diskriminační cestou vynucovat. Poměr očkovaných není v přímé úměře ke kolektivní imunitě. Ve vztahu k občanům stát zaujal postoj, kdy očkování bylo jediným řešením a toto unifikované řešení se stát za každou cenu rozhodl vnutit plošně všem. V prostředí právního státu se nejedná o nic jiného, než zneužití moci a vynucování vůle kolektivu vybraných jedinců proti vůli občanů, to vše bez opory v zákoně, a nadto, za systematické a systémové diskriminace a omezení osobní svobody jedinců, kteří tento kolektivní názor nesdílí, případně jsou k němu pouze jako žalobkyně kritičtí či opatrní. Míra diskriminace, jíž byla žalobkyně vystavena, nabyla extrémních rozměrů nejen tím, že byla nedůvodně nezvýhodněna oproti privilegované skupině osob, ale ony byly nadto nedůvodně zvýhodněny vůči ní. Nemajetková újma spočívající v psychických útrapách, jež byly žalobkyni způsobeny v důsledků výše uvedených nezákonných aktů, nespočívá pouze v samotné diskriminaci žalobkyně, coby neočkovaného člověka po prodělaném onemocnění covid-19, či v omezení její osobní svobody, ale i ve státem vnuceném pocitu„ nepřátelství“ vůči privilegované skupině očkovaných. Přijatá opatření postavila žalobkyni na okraj společnosti a uměle se tak dostala do pozice„ odmítače“ nebo„ antivaxera“. Žalobkyně svůj názor na hromadné očkování nikomu nevnucovala, přesto však byla a stále je nucena čelit atakům a vyčítavým pohledům svého okolí, stejně je tomu bohužel i v rodině. Za újmu způsobenou žalobkyni diskriminačními opatřeními vlády a [stát. instituce] nepovažuje žalobkyně pouze nemožnost pokračovat ve svém řádném a pokojném způsobu života, ale i újmu v mezilidských vztazích, kdy nedůvodnou a nezákonnou segregací mezi očkovanými osobami a osobami po prodělaném onemocnění (od 181. dne) stát zasel do společnosti takové semeno sváru, že se náprava jeví jako (při nejmenším) velmi vzdálená. Mnohá z nezákonných opatření státní moci byla postupně rušena, resp. byla konstatována jejich protiprávnost. Žalobkyně se dozvěděla o vzniku nároku na náhradu újmy, kterou žalobou uplatňuje, na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2022, č.j. [číslo jednací], jímž soud zrušil část opatření ze dne 29. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-34 MIN/KAN. Žalobkyně uplatňuje náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 Kč za každý kalendářní den, kdy byla nucena podrobit se výše uvedeným nezákonným a diskriminačním aktům státní moci. Jedná se o období od 1. 11. 2021 do 10. 2. 2022. Žalobkyně vyzvala žalovaného k náhradě nemajetkové újmy podáním ze dne 28. 6. 2022, k uspokojení nároku žalobkyně, a to ani zčásti, nedošlo. 2. Na základě výzvy soudu k doplnění žaloby žalobkyně v podání ze dne 28. 2. 2023 uvedla, že ze strany [stát. instituce] byla žalobkyně na svobodě omezena a oproti ostatním osobám diskriminována celkem po dobu 71 dní, a to konkrétně: mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 22. 10. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-26 MIN/KAN, účinným od 1. 11. 2021 do 21. 11. 2021, tedy celkem 21 dní; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 20. 11. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-28 MIN/KAN, účinným od 22. 11. 2021 do 25. 11. 2021, tedy celkem 4 dny; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR [číslo] MIN/KAN, účinným od 26. 12. 2021 do 28. 12. 2021, tedy celkem 3 dny; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 23. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-32 MIN/KAN, účinným od 29. 12. 2021 do 2. 1. 2022, tedy celkem 5 dní; mimořádným opatřením [stát. instituce] ze dne 29. 12. 2021, č.j. MZDR 14601/2021-34 MIN/KAN, účinným od 3. 1. 2022 do 10. 2. 2022, tedy celkem 38 dní. Za celkem 71 dnů žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 355 000 Kč (71 dnů x 5 000 Kč). Dále žalobkyně uvedla že ze strany Ministerstva vnitra byla žalobkyně na svobodě omezena a oproti ostatním osobám diskriminována po dobu 30 dnů, konkrétně usnesením vlády České republiky ze dne 25. 11. 2021 č. 1066 o přijetí krizového opatření, účinným od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021. Za celkem 30 dnů žalobkyně požaduje náhradu ve výši 150 000 Kč (30 dnů x 5 000 Kč). 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. března 2023, č.j. [číslo jednací] bylo řízení v části žaloby týkající se nemajetkové újmy ve výši 355 000 Kč s příslušenstvím vyloučeno k samostatnému řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 3. 2023. Řízení o nemajetkové újmě ve výši 355 000 Kč bylo nadále vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Usnese