5 C 614/2014-266 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po původním žalovaném [celé jméno původního účastníka] zaplacení částky 385.861,50 Kč s přísl. z následujících důvodů. [celé jméno původního účastníka] byl v pracovním poměru u žalobce na pracovní pozici generálního ředitele, přičemž v období let 2009 až 2010 uhradil žalobce původnímu žalovanému na základě mandátní smlouvy (v rámci projektu [anonymizováno] stavitelského dědictví v [anonymizováno]) celkem částku 369.000Kč. Na žalovaného byla podána u Okresního soudu v Pelhřimově žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo tímto soudem pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku ve výši 358 750 Kč s přísl., neboť bylo prokázáno, že žalovaný neoprávněně vystavoval v příslušných měsících mandátní smlouvy faktury na částky ve výši 41 000 Kč v celkové výši 369 000 Kč bez právního důvodu, a tak došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Finanční úřad pro [část Prahy] k závěru, že výdej z prostředků ze státního rozpočtu je porušením rozpočtové kázně žalobce ve smyslu § 44 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech. Žalobce musel do státního rozpočtu provést odvod ve výši 369 000 Kč, což učinil dne 7.5.2013. Tím žalobci vznikla škoda ve výši 369 000 Kč. Žalobci bylo dále vyměřeno penále ve výši 369 000 Kč, které bylo žalobcem zaplaceno dne 11.9.2013. Žalobce tak odvedl do státního rozpočtu částku v celkové výši 738 000 Kč, která představuje škodu, kterou žalovaný způsobil žalobci v pozici generálního ředitele tím, že si vyplácel neoprávněně odměnu z mandátní smlouvy. Odpovědnost původního žalovaného byla však omezena výší čtyř a půl násobku jeho platu tedy částkou 385.861,50 Kč. Původní žalovaný a později i současná žalovaná uvedla, že [celé jméno původního účastníka] splnil povinnost mu uloženou rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze den 2.7.2012 č.j. [číslo jednací] a uhradil žalobci částku ve výši 358 750 Kč s přísl., proto majetková újma u žalobce ke dni podání žaloby nemohla vzniknout. Žalobce je příspěvkovou organizací [stát. instituce]. Odvedl-li žalobce do státního rozpočtu částku 369 000 Kč, kterou žalovanému vyplatil a kterou mu žalovaný na základě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2.7.2012 č.j. [číslo jednací] vrátil, nelze vyměřený odvod považovat za majetkovou újmu, neboť žalovaný státu prostřednictvím žalobce neoprávněně vyplacené odměny včetně úroku z prodlení vrátil. Majetek státu se nemohl zmenšit a zůstal stejný či narostl o úroky z prodlení zaplacené žalovaným. Ke zmenšení majetku státu nedošlo ani vyměřením penále žalobci, neboť úhrada sankce ve výši 369 000 Kč fakticky představovala pouze převod prostředků z jednoho účtu státní organizace na jiný. Dle názoru původního žalovaného by tak platil podruhé tu samou částku a na straně státu by vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť majetek státu by se zvětšil o částku, kterou žalobce označuje za škodu, která škodou není. Navíc původnímu žalovanému nelze přičítat zavinění za tvrzenou majetkovou újmu. Faktury, které na základě mandátní smlouvy ze dne 5.10.2009 původní žalovaný vystavoval, procházely u žalobce schvalovacím procesem, kdy proplacení faktur předcházel schvalovací proces. Škodní odpovědnost by tak měl nést zaměstnanec žalobce, který dal příkaz k proplacení, aniž by faktury byly opatřeny všemi podpisy stvrzující souhlas všech oprávněných pracovníků žalobce. Žalovaný dále uvedl, že pokud není prokázáno zavinění na straně žalovaného, není dána příčinná souvislost mezi majetkovou škodou a zaviněným protiprávním jednáním žalovaného. 2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14.6.2018 č.j. 5 C 614/2014 – 81 soud rozhodl, že právním nástupcem žalovaného se stává na základě dědického řízení manželka žalovaného [celé jméno žalované], bytem [adresa původního účastníka a žalované]. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 4. 2020 č. j. 5 C 614/2014-131 uložil žalované, jako právní nástupkyni původního žalovaného, zaplatit žalobci částku 385 861,50 Kč, žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 385 861,50 Kč od 31. 10. 2013 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 19 290 Kč. Vycházel z toho, že žalobce, jehož byl původní žalovaný statutárním orgánem, provedl výdej prostředků ze státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč bez právního důvodu. Žalobce byl povinen uhradit státu penále ve výši 369 000 Kč, což podle soudu prvního stupně představuje škodu, která vznikla žalobci v souvislosti s protiprávním jednáním původního žalovaného. Zhodnotil, že prostředky ve výši 358 750 Kč s příslušenstvím již původní žalovaný vrátil žalobci a uhradil tím škodu za odvod do státního rozpočtu; zbývá tak zaplatit žalobci škodu za jím uhrazené penále. Zaplacením penále do státního rozpočtu došlo v rozpočtu žalobce ke snížení objemu finančních prostředků, které mohl použít k činnostem a záměrům v rámci předmětu své činnosti. Nelze tedy odvedené penále chápat jen jako pouhý převod prostředků z jednoho účtu státní organizace na jiný. Soud 1. stupně v tomto řízení konstatoval, že odpovědnost zaměstnance za škodu činí dle ust. § 257 zákoníku práce čtyř a půl násobek jeho platu a odpovědnost [celé jméno původního účastníka] za vzniklou škodu je tak omezena pouze do výše 385.861,50 Kč. Ohledně této částky proto soud 1. stupně žalobě vyhověl a co do úroku z prodlení soud žalobu zamítl. 4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. [číslo jednací] změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 6 611,50 Kč, ohledně částky 379 250 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil„ jen tak“, že žalované uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 379 250 Kč od 31. 10. 2013 do zaplacení, a ohledně„ zbývajícího“ úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že zaviněné porušení povinností původního žalovaného spočívá v tom, že v jednotlivých měsících v letech 2009 a 2010 fakturoval žalobci částky 41 000 Kč měsíčně za činnosti, které nebyly vyžádány a nebyly ani potřebné, a následně, v pozici statutárního orgánu žalobce, akceptoval, že na základě neoprávněných faktur bylo zaplaceno celkem 369 000 Kč. Porušil tím svoji povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. V důsledku tohoto zaviněného porušení povinností bylo žalobci následně uloženo zaplatit do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 369 000 Kč a penále za prodlení s úhradou tohoto odvodu ve výši 369 000 Kč. Prostředky, které odvedl žalobce do státního rozpočtu chyběly v jeho vlastním rozpočtu. Z celkově odvedené částky 369 000 Kč vrátil původní žalovaný žalobci již 358 750 Kč. Vzniklá škoda se tak rovná rozdílu těchto _částek, tedy _částce 10 250 Kč Odvolací soud uzavřel, že následkem zaviněného porušení povinností právního předchůdce žalované vznikla žalobci škoda v celkové výši 379 250 Kč. 5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2021 čj.: [číslo jednací] bylo výrokem I. dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 6.611,50 Kč tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 6.611,50 Kč, a v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 6.611,50 Kč potvrzen a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, odmítnuto. Výrokem II téhož rozsudku byl pak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2020, čj: [číslo jednací] v části, v níž byl rozsudek soudu 1. stupně ohledně částky 379.250Kč potvrzen a v části, v níž byl rozsudek 1. stupně změněn, tak že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 379.250Kč od 31.10.2013 do zaplacení a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9.4.2020 č.j. 5 C 614/2014 – 131 v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 379.250Kč a v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 379.250Kč od 31.10.2013 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušen a vrácen zdejšímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované Nejvyšší soud uzavřel, že u žalobce a státu jde v posuzovaném případě o dva odlišné subjekty a pro vynucení plnění povinnosti příspěvkové organizace lze postihnout majetek vlastníka, který byl svěřen. Proto újmu na svěřeném majetku nelze v těchto soukromoprávních vztazích považovat za újmu státu, který (byť je vlastníkem svěřeného majetku) v těchto právních vztazích nevystupuje. Z uvedeného plyne závěr, že skutečnost, že žalobce zaplatil uložený odvod a penále do státního rozpočtu, představuje vznik škody na jeho straně, za kterou mohl původní žalovaný o