10 C 152/2021-74 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 194 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný a společnost [právnická osoba] si dne 7. 9. 2019 sjednali smlouvu o úvěru [číslo], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 4 500 Kč. Tuto se žalovaný zavázal vrátit do 7. 10. 2019, což však neučinil. Tímto mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020 byla tato pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 20. 11. 2020 postoupena na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení oznámeno přípisem ze dne 4. 12. 2020. Dlužná částka se skládá z poskytnuté částky 4 500 Kč, smluvní pokuty od 8. 10. 2019 do 18. 10. 2020 ve výši 1 694 Kč, paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 100 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 8. 10. 2019 do 8. 11. 2020 ve výši 489,45 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 500 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 3. 5. 2021. 2. Žalobkyně vzala svou žalobu zpět co do paušální náhrady nákladů na upomínání a smluvní pokuty, tj. celkem částky 1 794 Kč, neboť nedisponuje důkazy o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 10 C 152/2021-57, bylo proto řízení v tomto rozsahu zastaveno. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Na základě listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 7. 9. 2019 podepsal smlouvu o úvěru [číslo] formulář s informacemi k úvěru, a převzal od společnosti [právnická osoba], [IČO], v hotovosti částku 4 500 Kč. [příjmení] měla být vrácena dne 7. 10. 2019, úrok nebyl dohodnut. Žalobkyně se dne 16. 11. 2020 dohodla se společností [právnická osoba] mimo jiné na postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení oznámeno přípisem ze dne 4. 12. 2020. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 3. 5. 2021. 5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 84 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru byl povinen ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, a nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté žalovaným jako spotřebitelem. Právní předchůdce žalobkyně si neobstaral dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalovaného, ani o existenci a způsobu plnění jeho případných dosavadních dluhů. Právní předchůdce žalobkyně pro toto nevyužil ani databází dle § 88 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. o spotřebitelském úvěru je takto uzavřená smlouva neplatná. 6. K neplatnosti je třeba přihlédnout i z úřední povinnosti podle § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. o spotřebitelském úvěru). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 7. Shledá-li soud určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vydání nastalého bezdůvodného obohacení (vrácení poskytnuté částky). Mezi účastníky zjevně nastal spor o vrácení jistiny, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřil a sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku. 8. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnuté částky ve lhůtě určené podle výše uvedeného. 9. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli odměny nebo poplatky v souvislosti s poskytnutím této částky, neboť se k tomu platně nezavázal. Žalovaný se rovněž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu v rozsahu nároku na úrok z prodlení včetně jeho kapitalizované části zamítl. 10. Žalobce však zavinil zastavení řízení co do částky 1 794 Kč, v jejíž výši by s ohledem na výše uvedené nebyl v řízení úspěšný. Žaloba byla dále zamítnuta co do úroku z prodlení a kapitalizovaného úroku z prodlení. 11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 146 odst. 2 a § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná ze 72,65 % a neúspěšná z 27,35 %, přiznal 45,30 % náhrady nákladů řízení složené z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, mimosmluvní odměny advokáta za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé) dle § 11 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT), neboť po porovnání s dalšími věcmi žalobkyně vedenými u zdejšího soudu je zjevné, že žaloba byla podána na ustáleném vzoru ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT, mimosmluvní odměny advokáta za 1 úkon právní služby po 1 000 Kč (částečné zpětvzetí žaloby) dle § 7 bod 3., § 11 odst. 1 a § 14b odst. 3 AT, paušální náhrady hotových výdajů za 1 úkon právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 a 14b odst. 5 písm. b) AT, a náhrady DPH 21 % ve výši 462 Kč. 12. O lhůtě k náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř.