10 C 155/2021-64 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 675 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný a společnost [právnická osoba] si sjednali smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému dne 21. 6. 2026 poskytnuta částka 4 500 Kč na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Tuto se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 175 Kč do 21. 7. 2016, což však neučinil. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřována zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a z prohlášení žalovaného, že je částku schopen splatit. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla tato pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 20. 11. 2020 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Na základě listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 21. 6. 2016 webového rozhraní přistoupil ke smlouvě o zápůjčce včetně všeobecných obchodních podmínek, a rozhodčí smlouvě. [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], mu na tomto základě byla zaslána částka 4 500 Kč na jeho účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba] připsaná dne 22. 6. 2016. Částka měla být vrácena do dne 21. 7. 2016 společně se zaplacením poplatku za poskytnutí zápujčky ve výši 1 175 Kč. Žalobkyně se dne 1. 1. 2021 dohodla se společností [právnická osoba] mimo jiné na postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení oznámeno přípisem ze dne 2. 2. 2021. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 2. 2. 2021. 4. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru (zápůjčky) žalovanému řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 84 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru byl povinen ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, a nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté žalovaným jako spotřebitelem. Právní předchůdce žalobkyně si neobstaral dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného, ani k ověření existence a způsobu plnění jeho případných dosavadních dluhů. Žalobkyně sice uvedla, že její právní předchůdce využil databáze dle § 88 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, ale toto své tvrzení nedoložila žádnými důkazy. Protože poskytovatel úvěru nesplnil svoji povinnost vyplývající ust. § 86 zák. o spotřebitelského úvěru považuje soud úvěrovou smlouvu v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a níže citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen dle ust. § 2991 zák. č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku, vrátit žalobkyni, jako právní nástupkyni poskytovatele úvěru. 5. K neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy je totiž třeba přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. o spotřebitelském úvěru). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 6. Pokud jde o žalovaný úrok z prodlení, žalovaný se neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s níže citovaným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Proto soud žalobu zamítl i co do úroku z prodlení. 7. Podle ustanovení § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že spotřebitel je v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost povinen vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Mezi účastníky zjevně nastal spor o dobu vrácení jistiny, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřil a sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil vzhledem k výši jistiny jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku. 8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná z 55,25 % a neúspěšná z 44,75 %, přiznal 10,5 % náhrady nákladů řízení. Pro účely poměření míry úspěchu ve věci soud kapitalizoval žalované úroky z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku. Předmětem řízení tak byla částka 4675 Kč na jistině a úroky z prodlení ve výši 3 644 Kč, tj. celkem 8 144 Kč Náklady žalobkyně činily 1 489 Kč a sestávaly z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, mimosmluvní odměny advokáta za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé vč. jeho doplnění) dle § 11 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT), neboť po porovnání s dalšími věcmi žalobkyně vedenými u zdejšího soudu je zjevné, že žaloba byla podána na ustáleném vzoru ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT, a náhrady DPH 21 % ve výši 189 Kč. S ohledem na míru úspěchu ve věci přísluší žalobkyni částka 156 Kč, což odpovídá 10,5% z částky 1 489 Kč. 9. O lhůtě k náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř.