13 C 89/2021-42 — Obvodní soud pro Prahu 8

Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 20. 4. 2021 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalovanou částku. To odůvodňovala tím, že žalovaný byl provozovatelem vozidla se zdvihovým objemem válců motoru nad 2 500 cm3, [registrační značka], [VIN kód], číslo technického průkazu vozidla [anonymizováno], přičemž od 1. 6. 2019 do 30. 9. 2019 a v období od 16. 9. 2019 do dne 31. 12. 2019 provozoval vozidlo bez uzavření povinného pojištění odpovědnosti. Žalobce proto žalovaného vyzval k zaplacení příspěvku do garančního fondu, na tuto výzvu však žalovaný nereagoval. Proto požaduje žalovanou částku odpovídající době bez povinného ručení spolu s poplatkem podle § 4 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ze zprávy žalobce vzal soud za prokázané, že byl žalovaný v rozhodném období veden jako provozovatel shora uvedeného vozidla. Z výzev a předžalobních upomínek vzal soud za prokázané, že žalobce žalovaného vyzýval k zaplacení příspěvku do garančního fondu dne 26. 8. 2020. Vzhledem k tomu, že žalovaný je cizí státní příslušník, soud v prvé řadě zkoumal, zda je dána pravomoc a příslušnost zdejších soudů. Vyšel přitom ze zákona o mezinárodním právu soukromém a podle § 6 tohoto zákona dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů, neboť je podle o. s. ř. dána místní příslušnost českého soudu. Ta je přitom ve smyslu ustanovení § 86 a následující o.s.ř. dána jednak proto, že žalovaný má na území České republiky pobyt a jednak má na území majetek (předmětné vozidlo). Podle čl. 4 nařízení rady ES II. mají-li osoby, jichž se škoda týká, obvykle bydliště, ve stejné zemi, použije se právo této země. Proto je rozhodným právem právo české. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., je provozovatel či vlastník povinen uzavřít pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Tuto povinnost však žalovaný nesplnil. Nepojištěný je povinen podle § 4 odst. 1 a 4 odst. 3 a 5 tohoto zákona zaplatit žalobkyni příspěvek do garančního fondu, který se skládá ze součinu denní sazby podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 205/1999 (93 Kč) a počtu dní. Dále má [název žalobkyně] právo na poplatek podle § 4 odst. 4 zákona za vymáhání ve výši 300 Kč. Protože žalovaný nezaplatil za období shora uvedené pojištění, vzniklo žalobci právo na zaplacení příspěvku za shora uvedený počet dní a dále na zaplacení poplatku za vymáhání. Proto soud žalobě, co do základu, vyhověl. Podle § 1970 OZ má dlužník povinnost zaplatit věřiteli, pakliže je v prodlení s peněžitým plněním, rovněž úrok z prodlení. Ten stanovuje nařízení vlády, kterým se provádí občanský zákoník. Splatnost nastala vždy po zaslání výzvy a následně se dostal dlužník, tedy žalovaný, do prodlení. Proto soud přiznal rovněž úroky z prodlení. Ohledně nákladů řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že byl žalobce zcela úspěšný, vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Ty se skládají jednak ze zaplaceného soudního poplatku a dále ze tří úkonů právní služby á 300 Kč a ze tří režijních paušálů á 100 Kč Celkem tak náklady řízení, včetně DPH, činily shora uvedenou částku.