10 C 146/2021-114 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 21.5.2021 domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jako právní nástupce společnost [právnická osoba], která ji postoupila pohledávku za žalovanou smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 21.1.2021 [právnická osoba] (dále jen„ banka“) poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 4. 6. 2018 finanční prostředky ve výši 80 000 Kč, a to převodem na účet žalované dne 4.6.2018. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách po 1 375 Kč, a to počínaje dnem 20.7.2018, přičemž strany se dohodly, že splátka je složena z platby jistiny, úroků a poplatků. Úvěr byl úročen sazbou 11,10% ročně. Žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně a včas, což vedlo k tomu, že banka úvěr v souladu s podmínkami smlouvy zesplatnila ke dni 2.3.2020, kdy byla žalovaná v prodlení s úhradou s více než dvěma splátkami zároveň. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 69 592,79 Kč, smluvního úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 2 823,36 Kč, smluvních poplatků ve výši 936,08 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaných ke dni 28.01.2021 ve výši 5 225,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 10,00 % p.a. z částky 69 592,79 Kč od 29.01.2021 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 11,10 % p.a. z částky 69 592,79 Kč od 29.01.2021 do zaplacení. Banka před poskytnutím úvěru provedla hodnocení úvěruschopnosti žalované, když vyšla z jí deklarovaného příjmu ve výši 11 578 Kč měsíčně a čistého přijmu domácnosti ve výši 30 000 Kč měsíčně. Z externích a interních zdrojů zjistila, že žalovaná má závazky v celkové výši 3 235 Kč měsíčně (z toho 1 938 Kč měsíčně vůči bance a 1 297 Kč měsíčně vůči jiným subjektům) K disponibilním příjmům žalované dospěla banka porovnáním jejích příjmů a výdajů odhadnutých na základě historických dat ČSÚ. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Skutkový stav: 3. Z úvěrové smlouvy ze dne 4.6.2018 uzavřené mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako klientem soud zjistil, že věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 80 000 Kč s tím, že úrok z úvěru činí 11% ročně a RPSN úvěru 11,67% ročně. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v pravidelných 84 splátkách ve výši 1 374 Kč měsíčně, splatných vždy do 20. dne v měsíci, počínaje 20.7.2018 Smlouvou byla dále sjednána výše poplatků za zaslání každé upomínky ve výši 600 Kč a za zesplatnění úvěru ve výši 300 Kč. Poskytnuté úvěrové prostředky měly být bezhotovostně převedeny na účet žalované č. [bankovní účet]. 4. Z výpisu z úvěrového účtu č. [bankovní účet] za období od 4.6.2018 do 25.1.2021 a platební historie na č.l. 97 až 98 spisu soud zjistil, že banka převedla žalované na účet uvedený ve smlouvě dne 4.6.2018 částku 80 000 Kč a dále že žalovaná celkem uhradila na úvěrových splátkách částku 24 397,86 Kč, přičemž poslední úvěrovou splátku uhradila dne 16.12.2019. 5. Banka svoji pohledávku za žalovanou postoupila smlouvou ze dne 21.1.2021 žalobkyni, což má soud za prokázané smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalobkyní ze dne 21.1.2021 a její Přílohy č. 1specifikující postoupené pohledávky (řádek č. 302). Žalovaná byla o postoupení pohledávky žalobkyni informována dopisem banky ze dne 2.2.2021 podaným k poštovní přepravě dne 5.2.2021 (viz dopis a doručenka na č.l. 18 a 19). 6. Předžalobní upomínku ze dne 23.2.2021 zaslala žalobkyně žalované doporučenými dopisy dne 25.2.2021 na dvě jí známé adresy. 7. Z ostatních provedených důkazů (sazebníku poplatků, základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru, oznámení o prohlášení úvěru za splatný, všeobecných produktových podmínek a vysvětlení některých pojmů) soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, a to s ohledem na níže uvedené právní posouzení. Právní posouzení: 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytování spotřebitelského úvěru je dále upraveno v zákoně č. 257/2016 Sb, o spotřebitelském úvěru, kdy podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K neplatnosti smlouvy je třeba přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. o spotřebitelském úvěru). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Podle ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 9. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 80 000 Kč, na jejímž základě žalované tuto částku dne 4.6.2018 vyplatila. Soud se nicméně domnívá, že uzavřená úvěrová smlouva je absolutně neplatná, a to z důvodu, že banka úvěr poskytla, aniž by řádně posoudila úvěruschopnost žalované, jak ji ukládá zákon. Banka při poskytnutí úvěru vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovanou, a to ve zcela nedostatečném rozsahu. Z provedených důkazů není zřejmé, že by jakýmkoliv způsobem ověřila výši tvrzeného měsíčního příjmu žalované, či jí tvrzenou výši příjmu připadající na domácnost. Banka se vůbec nezabývala reálnou výší běžných výdajů a spokojila se pouze se zjištěním, kolik činí měsíční splátky hrazené žalovanou na již poskytnuté úvěry. Pokud jde o běžné výdaje, ty banka odhadla na základě historických dat Českého statistického úřadu, které ale vůbec nemusí odpovídat reálné situaci osoby žádající o úvěr. Dopočet životních výdajů pouze na základě statistického údajů považuje soud za nezodpovědný přístup, a to vzhledem k výši poskytnutého úvěru a výši již existujících závazků z titulu úvěrových smluv. Pokud jde o běžné měsíční náklady, například jen výdaje spojené s bydlením se mohou několikanásobně lišit podle toho, zda žadatel bydlí ve vlastním nebo nájemním bytě nebo např. u rodiny, která po něm nepožaduje žádný příspěvek. Protože poskytovatel úv