12 C 231/2025-59 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 17 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky od 28. 9. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 15 968,08 Kč. To vše dle smlouvy o úvěru, kterou uzavřela žalovaná se společností , právnická osoba, , právnická osoba, , IČO , Anonymizováno, , adresa, (dále také jako „, právnická osoba, “), dne 3. 9. 2010. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou postoupením. Žalovaná uhradila na svůj dluh celkem 11 025 Kč. Přestože žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění předžalobní výzvou, žalovaná jí ničeho dalšího neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci rozhodl po splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jako „o. s. ř.“), bez nařízení jednání.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav: , právnická osoba, a žalovaná uzavřely dne 3. 9. 2010 smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce. Strany si ujednaly, že , právnická osoba, poskytne při podpisu smlouvy částku 15 000 Kč a žalovaná tuto částku vrátí spolu s poplatkem 12 540 Kč. RPSN bylo sjednáno ve výši 224,28 %. (viz smlouvu o půjčce ze dne 3. 9. 2010) Smlouva byla mezi stranami podepsána dne 3. 9. 2010, z čehož soud dovozuje předání 15 000 Kč žalované. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023. (viz smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 a seznam pohledávek) , právnická osoba, zaslala žalované oznámení o postoupení pohledávky 27. 10. 2023. (viz oznámení o postoupení pohledávky a podací lístek ze dne 27. 10. 2023) Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu dne 31. 7. 2024. (viz předžalobní výzvu spolu s podacím lístkem ze dne 31. 7. 2025)5. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uhradila na svůj dluh 11 025 Kč. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, tedy soud toto bere za prokázané.6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:7. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb, občanský zákoník (dále jako „obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.8. Dle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, 140, § 145 odst. 2, § 479, 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.9. Dle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.10. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení § 657 a násl. zák., s tím, že dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má za prokázané, že , právnická osoba, poskytla žalované částku 15 000 Kč. Dle smlouvy měla žalovaná uhradit vedle jistiny poplatky ve výši 12 540 Kč. RPSN bylo sjednáno ve výši 224,28 %. Výši nákladů úvěru považuje soud v jejich souhrnu za nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila ještě za účinnosti starého občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě si strany sjednaly úrok ve výši 66 % ročně. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v září 2010, kdy byla smlouva uzavřena, činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 14,66 % p. a. Je tak zřejmé, že ujednaná roční procentní sazba nákladů ve výši 224,28 % je pak oproti zjištěné běžné úrokové sazbě zcela nepřiměřená.11. Soud proto uzavřel, že náklady úvěru sjednané ve smlouvě vysoko přesahují přijatelnou hranici a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, což zakládá důvod neplatnosti dle § 39 obč. zák. Protože se nejedná o důvod uvedený v § 40a obč. zák., jedná se o neplatnost absolutní, přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.12. Žalovaná na svůj dluh ve výši 15 000 Kč uhradila 11 025 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce tak má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jehož výše činí 3 975 Kč.13. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalované odpovídající povinnost výrokem I. tohoto rozsudku. Žalovaná měla bezdůvodné obohacení vydat bez zbytečného odkladu poté, co věřitel plnění požadoval přičemž žalobkyně jí k tomu v předžalobní výzvě určila lhůtu do 7. 11. 2024. Nejpozději měla tedy žalovaná plnit 7. 11. 2024. Počínaje následujícím dnem 8. 11. 2024 se ocitla s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, čímž žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 3 975 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do zbytku nároku žalobkyně soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Procesně úspěšnější žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.