98 C 4/2024-23 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného ke zdejšímu soudu dne [datum], se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 4 906 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem motorového vozidla nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3, [registrační značka], [VIN kód], číslo technického průkazu vozidla [anonymizováno]. Přičemž vozidlo nemělo v době [datum] – [datum] sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobce v souladu se zákonem č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti provozu motorového vozidla vyzval žalovaného k úhradě, ale protože žalovaný svoji povinnost k úhradě zákonného příspěvku nepojištěného motorového vozidla nesplnil, přistoupil žalobce k dalšímu vymáhání s dalšími náklady. 2. Žalobce výslovně souhlasil s postupem dle § 115a o.s.ř. již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, když ani jeden účastník na výzvu v usnesení (č.l.7) nereagoval. Soud postupoval dle § 115a o.s.ř. (ÚS ČR I. ÚS 3962/19). 3. Žalobce nesl důkazní břemeno (NS ČR 21 Cdo 1241/2003) k prokázání, že žalovaný byl vlastníkem nebo provozovatelem motorového vozidla, u kterého žalobce zjistil, že bylo v žalované době provozováno bez pojištění odpovědnosti – protože to je v hypotéze shora citované právní normy. Takový důkaz pochází z registru motorových vozidel (§ 3 odst. 4 z. č. 56/2001 Sb.), který přesně za tímto účelem je zřízen a vede jej každá obec s rozšířenou působnosti (§ 5 odst. 7 z. č. 56/2001 Sb.) Tomu navíc nasvědčuje i instrukce [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], ve kterém se naprosto srozumitelně uvádí, že [anonymizována dvě slova] není příslušné k vydávání dat dle § 12 z. [číslo] § 5 odst. 7 z. č. 56/2001 Sb., kdy očividně reaguje na neblahou praxi dožadování se součinnosti ohledně vlastnictví motorových vozidel. Takže, proto soud vyšel výhradně z výpisu z registru silničních vozidel, který si soud pořídil u příslušného odb. dopravně správních činností a zjistili, že nebyl žalovaný registrován v souzenou dobu jako vlastník souzeného motorového vozidla a ani jeho provozovatel, protože od [datum] je to [právnická osoba] (č.l.17). 4. Soud vyšel dále i z toho, že motorové vozidlo je běžný předmět koupě a z hlediska platnosti smluvního ujednání účastníků o prodeji a koupi vozu není rozhodující, zda k jeho převodu došlo na základě písemné nebo jen ústní smlouvy a podmínkou platnosti této smlouvy není ani zápis změny vlastníka do evidence motorových vozidel. Za této situace nelze nikomu vytknout, že neohlásí změnu vlastníka příslušnému odboru dopravně správních agend, protože nikdo by tak neporušil žádné zákonné ustanovení. Žalobce rovněž soudu předložil kopii kupní smlouvy ze dne [datum], s podpisy, kdy žalovaný je určený rodným číslem, bytem a ke smlouvě byla přiložená kopie OP žalovaného – takže soud o pravosti nepochyboval. Tedy, evidovaný vlastník sice byl autobazar, a dokonce žalovaný se nikdy nestal evidovaným vlastníkem vozidla, ovšem soud posoudil kupní smlouvu jako právní důvod vniku vlastnictví vozidla žalovaného, a to po celou souzenou dobu. 5. Z upomínky žalobce ze dne [datum] žalobce prokázal, že žalovaný si zásilku s upomínkou převzal [datum], z upomínky ze dne [datum] žalobce žádné odeslání poštou neprokázal, když výzva nemá potřebný čárový kód, nutný k odeslání této výzvy poštou žalobcem. 6. [příjmení] výpočet příspěvku vozidla za žalovanou dobu je dán součinem počtem dnů - což je 98dnů a vyhláškou danou sazbou pro objem válců souzeného motorového vozidla, což je 47Kč, tedy příspěvek za souzenou dobu 4 606 Kč. 7. Soud přiznal žalobci také 300 Kč z důvodu nákladů žalobce na splnění povinnosti žalobcem, která byla takto v souladu se zákonem vyčíslená ve výzvě, a proto její přiznání bylo zcela legální (§ 4 odst. 7 z.č. 168/1999 Sb.). 8. Žalobci náleží i úrok z prodlení (§ 1958, § 1970, § 573 OZ § 4 z.č. 168/1999 Sb.), a to již od [datum], nicméně žalobce sám podal žalobu na úroky z prodlení až od [datum], ale soud nemůže přiznat více, že sám žalobce žaluje, a to ani v případě, že z řízení naprosto jasně (jako zde) vyplynulo, že žalobce má prokázaný nárok na úroky z prodlení za významně delší dobu, než sám žalobce žaluje - tak ani tehdy soud nemůže přiznat žalobci správnou (dlužnou) částku (§ 153 o.s.ř.), protože prostě proto, že vzdát se žalobou části důvodného nároku, je žalobcovo procesní právo. 9. Proto soud rozhodl, tak jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl ve věci ve většině procesně úspěšný, když soud se zabýval tím, zda v souzené věci je na místě aplikace § 14b vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., v platném znění, tj. zda řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V souzené věci, poté co si advokát žalobce obstaral typizované doklady od žalobce, podal jednoduché, typizované žaloby, jejichž jedinou zvláštností je změna žalovaného a žalované částky, protože právní vývoj vztahu mezi žalobcem a žalovaným je vždy naprosto stejný, neboť vychází z adhezní smlouvy, jejíž autor žalovaný nebyl. Podání takového návrhu je tedy spíše svou povahou administrativním úkonem než úkonem právní služby a je dle názoru soudu na místě aplikace § 14b citované vyhlášky. Náklady řízení tak byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, odměnou advokáta za poskytování právních služeb v částce 600 Kč (dva úkony právní služby po 300Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1. vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., § 11 písm. a), d) cit. vyhl. - příprava a převzetí zastoupení a podání žaloby), dva režijními paušály po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhlášky, a to včetně 21 % DPH. Soud pro účely náhrady nákladů řízení nepočítal výzvu k úhradě zaslanou žalobcem žalovanému, protože tu si žalobce ve výši 300 Kč již připočítal k žalovanému příspěvku, tedy (logicky) soud nemohl přiznat stejný nárok dvakrát. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. byla žalovanému uložena povinnost tyto náklady řízení zaplatit k rukám právního zástupce žalobce, když na vykonatelnost rozhodnutí nemá žádný vliv, zda je advokát (k jehož rukám se náhrada platí) přesně určen ve výroku soudu nebo ne. 11. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když soudu z provedeného dokazování ze stránek ČSÚ vyplynulo (NSS ČR 1 As 30/2009), že aktuální nárůst cen zboží je nižší, než v roce 2023, nicméně míra inflace výrazně za poslední dva roky stoupla (od ledna 2022 se stále ještě nevrátila na původní úroveň), což je dost dlouhá, nepřerušovaná doba na to, aby to domácnosti zřetelně na výdajích pocítily a byly i dnes posledním rokem dosti finančně vyčerpané. Dále soud shledal, že souzená částka znamená pro žalobce jen nepodstatný finanční přínos, takže jestliže žalovaný splatí dluh hned nebo za několik měsíců, žalobce nijak nepocítí a jistina dluhu je i po rozhodnutí soudu nadále úročena úrokem z prodlení, který finančně kompenzuje dobu, kdy je žalovaný se splácením v prodlení, tento závěr vyplývá také z faktu, že žalobce žalobu podal až po řadě měsíců od vzniku nároku – tedy ani on, zcela spontánně na jeho úhradu nespěchal. Sečteno a podrženo soud měl za to, že je namístě odložit splatnost přisouzené částky a tomu soud rovněž přizpůsobil dobu odkladu plnění i náhrady nákladů řízení (NS ČR 28 Co 403/96, 32 Cdo 1719/2017).